Vytisknout

Velká Morava

Deváté století bylo na Moravě a ve střední Evropě vůbec časem významných změn. Vše ale začalo již na konci 8. století, když franský král Karel Veliký, pozdější císař, porazil Avary. Slované v Podunají, kteří byli do této doby zřejmě v područí Avarů, nebo alespoň jejich vazaly, velmi rychle využili situace a zahájili svoji vlastní cestu k samostatnosti. Zatímco Čechy jsou záhy Franky považovány za území náležející říši, tak o Moravě toho až do července 822 moc nevíme. Tehdy se totiž na sněmu ve Frankfurtu objevuje spolu s dalšími slovanskými kmeny i poselstvo Moravanů.

Okolo roku 830 sloučil Moravu a Nitransko (na dnešním Slovensku) moravský kníže Mojmír, a to tak že vyhnal z Nitry tamního knížete Pribinu. Tímto sjednocením vznikl základ státního útvaru, pro který se později vžilo označení Velká Morava. Po rozdělení Franské říše se Morava dostává do zájmu východofranského krále Ludvíka Němce, který v roce 846 Mojmíra sesadil a na jeho místo dosadil Rostislava. Tím si zajistil Rostislavovu poslušnost, ale ta netrvala dlouho, protože už roku 855 muselo proti Moravanům vytáhnout Ludvíkovo vojsko. Stejně jako tato první i další výpravy byly neúspěšné, a proto je více než zřejmé, že Rostislavova pozice byla velmi pevná. Dokonce tak pevná, že zasáhl do bojů o trůn mezi Ludvíkem a jeho synem Karlomanem a podporoval Karlomana.

Z důvodu, aby si svou moc ještě více upevnil, žádal o zaslání kněží na Moravu. Do té doby byla totiž Morava vpodstatě pohanská země a hrozilo stálé nebezpečí, že to bude pro křesťanské státy, zejména pro Franskou říši, vítanou záminkou k dalším útokům. U papeže Mikuláše I. ale Rostislav se svou žádostí neuspěl, a tak se obrátil na byzantského císaře Michala III., který na Moravu poslal dva bratry – Konstantina (nám známější jako Cyril) a Metoděje. Ti zde od roku 863 prováděli misijní činnost, která se jim dařila i díky tomu, že hlásali slovo Boží ve slovanském jazyce a písmu. Po několika letech rozhodli, že svůj úkol splnili a vydali se přes Itálii domů. Cestou byli pozváni do Říma, kde papež schválil jejich působení na Moravě, ale kde také záhy zemřel Konstantin. Metoděj si po čase cestu domů rozmyslel a vracel se na Moravu, ale tam už začaly třenice mezi Rostislavem a jeho synovcem Svatoplukem, nitranským správcem, podporovaným Franky. Vše vyvrcholilo v roce 869 vpádem franských vojsk, bojem u „nevýslovné pevnosti Rostislavovy", jak je zapsána v dávných letopisech, zajetím Rostislava Svatoplukem a konečně franskou okupací Moravy. Rostislav byl předán Frankům a oslepen, Svatopluk jimi uvězněn a na Moravě vládli správci Engišalk s Vilémem tak, že netrvalo dlouho a propukla zde revolta. Svatoplukovi se mezitím povedlo získat si u Franků důvěru a byl s franskou armádou vyslán uklidnit situaci. U „starého města Rostislavova", jak opět čteme v letopisech, se však spojil se slovanským vojskem a Franky drtivě porazil. V následujících letech pak ubránil svou zemi odražením franských protiútoků. V roce 873 se Metoděj, jmenovaný sice od papeže panonským arcibiskupem, ale kvůli rozporům v církvi také po určitou dobu vězněný na popud arcibiskupů ze Salzburgu a Pasova, konečně vrátil na Moravu. Poté, co Svatopluk uzavřel s Ludvíkem Němcem dohodu o neútočení, začal své panství rozšiřovat na území Čech, Malopolska (jihovýchod dnešního Polska) a části Potisí (v současném Maďarsku). Mír se západním sousedem měl však negativní vliv na církevní záležitosti, když bavorští kněží přicházející z franské říše na Moravu hlásat křesťanství nesouhlasili se slovanskou liturgií. Metoděj ovšem svoji činnost u papeže obhájil.

Situace se ale výrazně zhoršila po Metodějově smrti roku 885, kdy se místo jím navrženého a papežem schváleného Gorazda stal hlavou moravské církve Wiching, podporovaný Franky, a hlavně samotným Svatoplukem. Slovanští kněží byli vyhnáni a slovanská liturgie na Moravě zanikla.

Svatopluk se později dostal do sporů s novým franským králem Arnulfem, ačkoliv pár let před tím mu Arnulf postoupil Čechy. V bojích se Svatoplukem využili Frankové poprvé vojenskou pomoc Maďarů, dalšího z asijských kočovných národů, který připutoval do střední Evropy, ale jenž na rozdíl od předchozích nájezdníků nebyl vyhlazen, ale natrvalo osídlil karpatskou kotlinu. Boje probíhaly v letech 892 až 895, kdy se podařilo ujednat mír, ale zároveň Svatopluk, silný, statečný a obávaný král, zemřel. Vládu měl podle pověsti předat svým třem synům, ale po roce mezi nimi propukly sváry a vítězem se stal Mojmír II., kdežto jeho bratr Svatopluk II. odešel do vyhnanství.

Za vlády Mojmíra II. došlo k postupnému zmenšování území Velké Moravy a k dalším bojům s Arnulfem, kdy nebezpeční Maďaři pro změnu bojovali v moravském vojsku. V roce 901 se situace nakrátko uklidnila. Mojmír II. se snažil upevnit církevní organizaci i obchod, ale poměry se kvůli nevyzpytatelným Maďarům a krizi moravské společnosti čím dál více vyhrocovaly. Po roce 906, kdy byli Maďaři údajně poraženi Moravany, už o Moravě písemné zprávy mlčí. Roku 907 se již bitva u Bratislavy mezi Bavory a Maďary konala bez účasti Moravanů a střední Evropa byla následně pod vlivem Maďarů až do poloviny 10. století.

Z archeologického hlediska je situace v českých zemích v 9. a na počátku 10. století velmi zajímavá. Zemědělské osady se většinou nacházejí stále na stejných místech jako předchozí dvě století, případně se objevují nové, tak jak se pomalu zvyšoval počet obyvatel, ať již přirozeně nebo přesídlováním. Vzhledem k vývoji politické, sociální a církevní společnosti se objevují zcela nové druhy nálezů, a to jak movitých tak nemovitých.

V krajině jsou na strategických místech budovány osady opevněné už hradbami – hradiska, jež byla centry obchodu, moci a křesťanství. Některá dosáhla takového významu, že byla zmiňována i v zahraničních kronikách. Jejich velikost byla různá. Některá měla rozsah jen pár hektarů, jiná dosahovala desítek až stovek hektarů. Nejdůležitější lokality se nacházely na křížení vodních a suchozemských cest – Olomouc, Přerov, Uherské Hradiště, Staré Město, Valy u Mikulčic, Pohansko u Břeclavi, tedy uprostřed údolní nivy řeky Moravy. Pár hradisek ovšem známe i na strategických vyvýšených polohách mimo nivu – Réna u Ivančic, Znojmo-Hradiště, Hradisko sv. Klimenta u Osvětiman v Chřibech. Hradiska kontrolovala přechody řek, výstavba mostů umožňovala jejich překonání suchou nohou nebo vozem, pochopitelně za příslušný poplatek. Nacházely se tam kostely stavěné podle vzorů ze západní a jižní Evropy, kolem kterých bývají pohřebiště s několika desítkami až stovkami hrobů. Vedle kamenných kostelů byly budovány též kamenné paláce, někdy jen na kamenné podezdívce, ale i tak dokládají existenci vyšší společenské třídy, než tomu bylo u prvních Slovanů. Opevnění hradisek tvořily jednoduché palisády – stěny ze svisle zaražených kůlů, ale též složité konstrukce z kamene, dřeva a hlíny. Tyto stavby byly náročné na transport materiálu, kdy bylo potřeba veliké množství kamene získávat a převážet z velkých vzdáleností, protože v údolní nivě samozřejmě chyběl. Obyvatelé předhradí a podhradí žili jednak v zemnicích, jednak si stavěli domy na úrovni povrchu, podložené kameny nebo i na kamenných, maltou spojovaných podezdívkách a s podlahami vymazanými jílem či hlínou. Tyto domy roubené konstrukce z opracovaných, tesaných trámů, dosahovaly rozměrů až 5 x 10 metrů. Uvnitř se stejně jako v zemnicích nacházelo ohniště nebo kamenná pec, někdy s hliněnými pražnicemi na úpravu obilí.

Na hradištích i v neopevněných osadách kvetla řemeslná výroba. Železné nástroje a zbraně byly zhotovovány ve velkém, tavil se bronz, olovo, ale rovněž drahé kovy. Slované vyráběli radlice, kosy, srpy, motyky, nejrůznější kování, meče, sekery, ostruhy ze železa i bronzu, přezky opasků, nákončí kování opasků i řemení ostruh. Ze dřeva vytvářeli misky, naběračky, vědra – ostatně práce se dřevem šla Slovanům vždycky dobře. Z bronzu, stříbra a zlata byly klenotníky vyráběny speciální zdobné šperky, které nosily ženy na hradištích i ve vesnicích. Ovšem musely to být ženy velmožů nebo lidí, kteří si zasloužili vděk panovníka, jenž měl patrně výrobu klenotů pod kontrolou. Stejně tak mužské ozdoby oděvu, nejrůznější kování opasků nebo zbraně byly darovány, a možná jen propůjčeny, panovníkem. Ženský šperk z této doby se podobal těm z Byzance, zatímco zbraně a mužské ozdoby byly pod vlivem Západu. Trhy, placení vojsku a vůbec směna zboží a výrobků předpokládá nějakou formu měny. Mince to být nemohly, ty se na Velké Moravě nerazily, snad se tedy jednalo o železné hřivny, tvarem připomínající sekeru, snad to byly šátečky, které později pro situaci v Čechách vzpomíná kupec Ibrahím Ibn-Jakub. Jediné mince, které se na Moravě doposud našly, pocházejí buď z Byzance nebo ze severní Itálie.

S příchodem křesťanství dochází ke změně způsobu pohřbívání, kdy tradiční žárové je nahrazeno kostrovým, tzn. že těla zemřelých již nejsou spalována. Z výzkumů známe nejen pohřebiště okolo kostelů, do nichž byli po smrti ukládáni obyvatelé hradisek a bohatí velmoži či bojovníci, ale i v blízkosti venkovských sídlišť. Tam, kde v pozdějších dobách nebylo výhodné orat, se nad kostrovými hroby dodnes dochovaly též mohyly. I na venkovských pohřebištích se mohou nacházet stovky hrobů, ve kterých je nejenom nezbytné vybavení nebožtíka na cestu na onen svět (nůž, přezky, hrnec), ale i pohřební výbava odpovídající vyšším společenským třídám (meč, kopí, sekera, ostruhy, vědro, náušnice, náhrdelníky, prsteny apod.). Mrtví byli ukládáni do jámy jednoduše zabaleni do látky v dřevěných konstrukcích podobných rakvím. Rakve s železným kováním bývají většinou v hrobech bojovníků a umístěny u kostelů, nebo dokonce uvnitř kostelů. Tento „luxus" však byl dopřán zřejmě jen těm nejmocnějším. Ony milodary byly do hrobů vkládány i přesto, že to křesťanské předpisy výslovně zakazovaly. Jak vidno, zbavit se pohanských zvyklostí nebylo jednoduché. Hroby bez vybavení tak patřili buď lidem velmi chudým, nebo těm kteří svou křesťanskou víru prožívali zcela upřímně.

Kostely, většinou však jenom zbytky základů, jsou jasným dokladem křesťanství na Moravě. První velkomoravský kostel byl objeven v roce 1948 ve Starém Městě, v místě zvaném Na Valách, archeologem Moravského zemského muzea v Brně Vilémem Hrubým. Záhy přibyl další v lokalitě Špitálky, potom na vyvýšenině v Sadech u Uherského Hradiště, v Modré u Velehradu a jiné jsou předpokládány pod zástavbou středověkého centra Uherského Hradiště. Kostely mají pravoúhlý nebo kruhový tvar a jejich délka se pohybuje od 8 do 35 metrů. Dalších jedenáct kostelů známe z mikulčického hradiště a okolí a v posledních pěti letech se podařilo prozkoumat již druhý kostel v Břeclavi-Pohansku. Budovy se bohužel nacházejí v oblastech, kde je nedostatek kamene, a tak ruiny i základy velkomoravských kostelů padly za oběť novověké výstavbě domů a stodol. Nálezy ze základů ukazují, že rabování začalo v 17. století a do doby prvních podrobných map katastrů na počátku 19. století po kostelech nezbylo ani stopy.

Dolní Morava

Po celé deváté století patřilo území regionu k jádru Velké Moravy. Archeologickými výzkumy byly zjištěny stopy velkomoravského osídlení na území každé zdejší obce. Poloha stranou Franské říše a sídel Avarů umožnila místním elitám vytvořit samostatný státní útvar, který přispěl ke zlomení moci Avarů a ovlivnil politické dějiny střední Evropy.

Hradiště v Mikulčicích bylo od počátku vedle Nitry a Staroměstsko-Uherskohradišťské lokality jedním z hlavních center Velké Moravy. Hradiště na Pohansku vzniklo až ve druhé polovině 9. století zřejmě na příkaz panovníka. Na obou místech jsou nalézány předměty dokládající kontakty se západní civilizací (Bavorsko, Franská říše), severními oblastmi (Skandinávie) a pochopitelně i s Byzantskou říší a Bulharskem. Po zániku Velké Moravy se změnila sídelní struktura, ale pohřbívání na některých lokalitách plynule pokračovalo až do 12. století.

Valy u Mikulčic

Hradiště na písčité vyvýšenině uprostřed údolní nivy řeky Moravy, možná na soutoku Moravy a Kyjovky, je známo především koncentrací kamenných kostelů, velkým množstvím hrobů, zbytky dřevěných mostů, lodí a hlavně nezaměnitelným prostředím lužního lesa. V roce 1954 zde výzkumy zahájil Josef Poulík z Archeologického ústavu Československé akademie věd v Brně. Během pár let byly odkryty pozůstatky několika kostelů, aby nakonec jejich celkový počet dosáhl desíti. Z kostelů zbyly pouze vyrabované základy, zbytky omítek s freskami i bez nich, z hrobů okolo kostelů pochází řada zbraní, zlatých ženských šperků atd. Všechny tyto nálezy zajistily mikulčickému hradišti přední místo v archeologii raně středověké Evropy.

Tak, jak rostl význam lokality, měnilo se i její uspořádání. Obytné domy na akropoli, mocenském centru hradiště, ustoupily kostelům a hrobům a přesunuly se do „nižších" míst. Celým hradiskem procházela od západu k východu cesta, kolem které se jako korálky na niti nachází většina kostelů a také základy paláce. Největší kostel, nazývaný také bazilika, je svou délkou 35 metrů a základy širokými jeden a hlubokými půldruhého metru doposud největší nalezenou stavbou Velké Moravy. Postupně byl rozšiřován a do jeho nejstarší části se mohlo vejít až 300 stojících věřících. Nedaleko na slovenské straně řeky Moravy, u obce Kopčany, se nachází kaple sv. Margity, jež vznikla rovněž ve velkomoravském období a zvyšuje počet všech staveb v tomto prostoru na jedenáct.

Zřejmě na počátku 10. století byly níže položené části hradiska postiženy povodní a na celé hradisko následně směřoval ničivý útok, zřejmě Maďarů, který zdecimoval obyvatelstvo tak, že zde do dalšího století zbylo jen pár obyvatel.

Prušánky

Na polích v trati Podsedky, západně od obce, byly v první polovině 80. let 20. století prozkoumány dvě pohřebiště. Jedno starší z 9. až 10. století a druhé z 10. až 12. století; obě měla dohromady téměř sedm stovek hrobů. K nejzajímavějším nálezům zde patří hrob muže, bojovníka s mečem, trojcípým kováním pochvy meče a kováním rakve, a hrob ženy s náušnicemi pocházejícími nebo inspirovanými Bavorskem a sponou, pro niž se vžilo označení bavorská princezna.

Na okolních polích podél silnice do Moravského Žižkova se pak nalézá sídliště ze stejného období. Při výzkumu se podařilo prozkoumat několik zahloubených chat, z nichž některé měly uvnitř kamennou pec. V jedné chatě byly v podlaze nalezeny dva rovnoběžné žlábky. Ty jsou pozůstatkem po konstrukci stavu, jehož osnova byla zatížena hliněnými závažími, které visely právě nad těmito žlábky.

Další lokality, které byly prozkoumány – pohřebiště a sídliště v Mikulčicích (např. v trati Podbřežníky); sídliště v Mutěnicích-Zbrodu (osídlení ze staršího časně slovanského období pokračuje i v 9. století); pohřebiště v Čejči v trati Hrubé vinohrady (vinohrady za dnešním hřbitovem); pohřebiště v Josefově v poloze Záhumenní (zde bylo podle antropologů pohřbeno více žen než mužů, což by mohlo znamenat, že buď byli muži pohřbeni jinde, nebo zahynuli někde v boji); zřejmě rozsáhlé pohřebiště ve Staré Břeclavi (dnes pod rodinnými domy ulice Na Zvolenci) a v Hruškách v trati Břeclavské Jochy (původně na katastru Moravského Žižkova). Ojedinělé a blíže neurčené nálezy jsou na území každé zdejší obce. Dochází k nim při výstavbách rodinných domů, výkopech kanalizace, melioracích apod. V hrobech bývají opět sekery, keramické hrnce, náušnice a další předměty především denní potřeby. Jámy a zemnice potom vydávají keramiku, mlecí kameny či zbytky pecí.

Břeclav-Pohansko

Na rozsáhlé písečné vyvýšenině bylo ve druhé polovině 9. století vystavěno hradisko o rozloze téměř 60 hektarů. Leželo na trase starodávné Jantarové stezky spojující obchodní centra na severním okraji Jaderského moře s jižním pobřežím Baltského moře, kde se zkamenělá pryskyřice (jantar), využívaná např. při výrobě šperků, ve velkém množství nacházela. Centrum Pohanska bylo obehnáno téměř dva kilometry dlouhou hradbou z kamene, dřeva a hlíny, která uvnitř chránila desítky dvorů řemeslníků, zemědělců a palisádou opevněný velmožský dvorec s kamenným kostelem, kolem něhož bylo pohřbeno několik set obyvatel Pohanska. Zbytky druhého kostela – rotundy (malá stavba kruhového půdorysu, většinou s jednou či dvěma k ní připojenými apsidami – přístavky), byly nedávno odkryty na severním předhradí, a to včetně okolního pohřebiště. Hradisko na Pohansku vzniklo zřejmě na příkaz panovníka, který tehdy asi sídlil v Mikulčicích, s nimiž má Pohansko řadu společných znaků. Je to především keramika a druh kamene použitého na stavby. Pohansko mohlo být skutečnou vstupní branou do centra Velkomoravské říše, celnicí a obchodním střediskem mezinárodní úrovně. Pro archeology a konečně i pro poznání naší historie je škoda, že bylo svými obyvateli opuštěno v klidu a nepodlehlo nějakému vpádu nepřátel či přírodní katastrofě. Na rozdíl od druhého způsobu zániku osídlení měli totiž lidé čas odnést si převážnou většinu svého majetku s sebou, a proto jsou naše informace o životě na Pohansku založeny pouze na velmi malém počtu nálezů. Od 10. století už lokalita nebyla pro osídlení využita.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Na rozdíl od počátků slovanského osídlení, z něhož je tu archeologických památek poskrovnu, je období Velké Moravy na nálezy, jak ze sídlišť tak z pohřebišť, o něco bohatší. Bohužel nebyla ani tomuto období věnována systematická pozornost, proto se musíme spokojit s objevy, které se uskutečnily náhodou při stavbách nebo při výzkumu zaměřeném na starší období. Datování řady předmětů je jen předběžné a vyžádá si do budoucna upřesnění, v některých případech se pak tyto předměty budou muset znovu najít v depozitářích muzeí, kde jsou dnes uloženy.

Bohužel neznáme z 9. století v regionu opevněné sídlo, takové jaké bylo například ve Znojmě–Hradišti nebo později v 11. a 12. století v Rokytné, dnes součásti Moravského Krumlova. Velkomoravské nálezy byly dosud objeveny v místě pravěkého hradiska v Křepicích na Hradisku či v Jevišovicích na Starém Zámku, ovšem doklady jakéhokoliv druhu opevnění chybí.

V Horních Dubňanech byly po první světové válce v obecním hliníku rozkopány hroby s kostrami. Z jejich výbavy se dochovala pouze raněstředověká železná sekera a nádoba, která je dnes bohužel již ztracena.

Z Rešic, z neznámého místa, pochází nádoba z kostrového hrobu. V Rybníkách, v místě zaniklé středověké osady Tupanov, se našlo několik kostrových hrobů, z nichž jen v jednom byla keramická nádoba zdobená jednoduchou vlnovkou.

Sídlištní nálezy, kromě již zmiňovaných Křepic a Jevišovic, pocházejí i z Vedrovic (neznámé místo), Džbánic (povrchový sběr na neznámém místě) a Dobřínska (areál zemědělského družstva). Vždy se jedná o ojedinělé nálezy keramiky, ke kterým došlo v první polovině 20. století.

publicita