Vytisknout

Stěhování národů

Doba stěhování národů dostala své označení podle obrovských přesunů především germánských kmenů, které se od konce 4. do konce 6. století našeho letopočtu přemísťovaly po Evropě. Vše ale začalo už mnohem dříve, většinou na území tzv. svobodné Germánie, tj. severně od Dunaje. Jen ve výjimečných případech se ovšem tehdy kmeny posunuly jižně za římskou hranici.

V době stěhování národů se objevují zcela nové kmeny, jejichž názvy předtím antičtí historici a geografové vůbec neznali. Jména některých z nich přetrvala staletí, třeba Burgundi, Durynkové, Sasové, Frankové, Anglové, a dodnes je slyšíme v podobě názvů několika území ve Francii, Německu a Velké Británii, anebo se stala označením pro ničitele – Vandalové. Ve své podstatě se jednalo o období postupného zániku Západořímské říše, která vznikla krátce předtím po rozdělení Římské říše na dvě poloviny. Naše území stálo tenkrát na okraji celého dění, silné kmeny jím pouze procházely a místní obyvatelstvo se k nim při jejich útocích na Římany jen připojovalo.

Vlastní doba stěhování národů začala po roce 375, kdy se v severním Černomoří mezi Dněprem a Donem pod tlakem asijských nájezdníků – Hunů zhroutila Východogótská říše (Ostrogóti). Ostrogóti se přesunuli nejprve do Panonie (dnešního Maďarska), pak na Balkán a svou pouť ukončili na konci 5. století v severní Itálii, kde vytvořili svou novou říší, která však byla po polovině 6. století zničena. Sousední západní Góti (Vizigoti) se vydali na cestu o něco později, a poté co dobyli Řím, zamířili do Galie (nynější Francie), kde založili vlastní stát a záhy si podmanili i sousední Pyrenejský poloostrov. Hunové pak již na počátku 5. století vytvořili v prostoru Uherské nížiny tzv. Hunský svaz – vynucené spojenectví řady kmenů, které se společně s nimi podíleli na útocích proti Západořímské říši. V době, kdy Hunům vládl Attila, kontrolovali půlku Evropy, od Rýna až po Volhu. Po jeho smrti v roce 453 se ale Hunský svaz rozpadl a samotní Hunové se stáhli až k Dněpru.

Jak už bylo uvedeno výše, na našem území se při stěhování národů vystřídalo několik germánských kmenů. Markomani, kteří jak už víme z předchozí kapitoly, bojovali proti římskému císaři Marku Aureliovi, se z dnešních Čech odstěhovali většinou již dříve a dalším vývojem z nich a z jiného germánského kmene Naristů vznikli Bavoři. Kvádové, kteří žili především na jihozápadním Slovensku, se až po roce 406 vydali se severněji žijícími germánskými Vandaly (obývali jižní Polsko) a sarmatskými Alany na západ. Vandalové následně prošli Evropou a usadili se nakonec v severní Africe, kde si založili vlastní království. Poslední zbylí Kvádové se po polovině 6. století spolu s germánskými Langobardy vydali do severní Itálie.

Přes Moravu prošla i řada dalších germánských kmenů, a to nejenom jižním směrem. Bezpečně se ví o Herulech, Rugiích a Skirech. Herulové pocházeli ze současného Dánska. Na začátku 3. století se přesunuli na jihovýchod, kde se spojili s Ostrogóty, aby se pak stali členy Hunského svazu. Po porážce Hunů na Kataulanských polích (východně od Paříže) v roce 451 se usadili na jihozápadním Slovensku, jižní Moravě, v oblasti Rakouska a Maďarska. Poté, co jejich království na Slovensku zaniklo a na Moravě byli poraženi Langobardy, se jich část pravděpodobně vrátila zpátky na sever, kdežto zbytek se dal do služeb Byzantské říše. Rugiové pocházeli z jižního Norska, odkud se přesunuli k ústí Odry a Visly a potom dále na jih až do Potisí. Zde se dostali do područí Hunů. Po Attilově smrti se vzbouřili a v současném Dolním Rakousku si založili vlastní království. Později se spolu s Ostrogóty přesunuli do severní Itálie. Poslední zmiňovaní, Skirové, sídlili mezi Dunajem a Tisou už od 2. století a také byli v Hunském svazu. Po bitvě na Katalaunských polích o nich historické prameny mlčí.

Z období, kdy na Moravě byli Rugiové a Herulové, pochází řada zajímavých nálezů, a to především z Brněnska, Znojemska a Břeclavska. Zajímavé ovšem je, že zcela převažují pohřebiště, na kterých se pravidelně objevuje několik desítek (průměrně kolem třiceti) kostrových hrobů, v nichž jsou nebožtíci vybaveni zbraněmi a kva-litně zhotovenými šperky. Nejčastějším nálezem v ženských i mužských hrobech jsou spony oděvua přezky zdobené vrubořezem (výzdoba využívající díky hlubším zářezům kombinace světla a stínu), někdy vykládané drahokamy – granáty. Pozoruhodné jsou též kostěné hřebeny složené ze tří vrstev, přičemž dvě vnější měly rytou výzdobu. Ve výklencích za hlavami nebožtíků se nachází skleněné nádoby, někdy celé, jindy popraskané. Velmi časté jsou také objevy deformovaných lebek žen, ojediněle i mužů, kterým byly od narození speciálními bandážemi stahovány hlavy, a to tak aby měli šikmo dozadu protažené čelo – tento zvyk se k nám dostal z východu. Výjimečně archeologové narazí i na hrobku, ale zato většinou s velmi bohatou výbavou zlatých a stříbrných předmětů, bohatě zdobených zbraní a předmětů s křesťanskou symbolikou. Bohatství hrobů je v některých případech srovnatelné se západními nálezy kosterních pozůstatků např. králů z rodu Merovejců v nynější Francii, a proto se i pro naše území uvažuje o pohřbených, kteří měli podobné společenské postavení (např. hrob kněžny ze Smolína u Pohořelic či tzv. Zlatý muž z Blučiny poblíž Židlochovic).

Langobardi, kteří na Moravu přišli ke konci 5. století z dolního Polabí, měli podle pověstí dostat jméno podle svých vousů, a to od samotného boha Wotana (Odina). Langobardi jsou ve svém původním území známi již od přelomu letopočtu. Ve druhé polovině 5. století se vydali podél Labe na jihovýchod, přes Čechy (zřejmě podél Vltavy) dorazili mezi lety 488 až 490 do nynějšího Dolního Rakouska a na jižní Moravu. Zde se nejprve dostali do područí Herulů, které však později porazili. Poté, co se Ostrogóti přesunuli do Itálie, obsadili Langobardi i Panonii, již dostali darem od byzantského císaře Justiniána I. Postupně obsadili rozsáhlé území, jednak bojem a osídlením vyklizených krajin, jednak sňatkovou politikou. Například langobardský král Wacho (510–533) sňatky s princeznami z okolních království rozšířil své panství o jihozápadní Slovensko. V roce 568 se ale z obav před dalšími nebezpečnými asijskými nájezdníky, Avary, přesunuli do severní Itálie, která byla díky moru vylidněná, kde založili nové království – dodnes tu po nich zůstal název kraje: Lombardie.

Langobardi po sobě na jižní Moravě zanechali řadu lokalit, především plochých kostrových pohřebišť, z nichž některé obsahují přes sto hrobů (kupř. Lužice u Hodonína, Kyjov). Typickým znakem těchto pohřebišť jsou vykradené hroby. Jedná se o úmyslné vyloupení zřejmě ještě odcházejícími Langobardy, kteří si tak s sebou na cestu (do Panonie nebo i do Itálie) brali rodinné či kmenové bohatství. Zajímavá je jejich zručnost hledání velmi starých hrobů metodami, které si nezadají s regulérním archeologickým výzkumem, používali např. sondážní výkopy, sledovali změnu barvy půdy při zásypech jam apod. Uskutečnilo se to ve velmi krátké době a vzhledem k tomu, že jen velice málo hrobů zůstalo kompletních, je zřejmé, že Langobardi moc dobře věděli, kolik hrobů na pohřebišti je a kde je hledat. Podle intenzity, s jakou byl hrob vykraden, lze odhadnout i před jakou dobou byl nebožtík pohřben. Čím delší je totiž čas mezi pohřbem a vyloupením (výběrem), tím méně se toho podařilo z hrobu vyjmout. Rakev, či spíše pohřební truhla, už shnila a hlína kostru zavalila. Proto u nejstarších hrobů směřovaly langobardské vykrádací šachty přímo na hrudník zesnulého, kde bývaly umístěny nejvzácnější předměty – spony. U mladších hrobů bylo možno šachtou a háky vytahovat i věci uložené u nebožtíkových nohou, někdy i s jeho tělesnými pozůstatky, které pak archeologové nacházejí právě v rabovacích šachtách.

Avšak u nejmladších hrobů byl někdy nebožtík vytažen celý a doslova „oškubán".

Sledování těchto jevů se může zdát morbidní, ale pro archeology je to velmi důležité. Nejenom, že je možné si udělat představu o stáří hrobu, ale především o systému pohřbívání, který, jak se zdá z pozorování např. pohřebiště v Lužicích na Hodonínsku, měl svůj pevný řád organizovaný nějakou tradicí nebo prostě hrobníkem. Jak již bylo naznačeno, je vybavení hrobů poznamenáno vykrádáním (výběrem), ale i tak předměty, které Langobardi dávali svým zemřelým, známe velmi dobře. Kromě zbraní, spon, náušnic, pinzet, náramků a hřebenů je to zejména keramika, bronzová kování dřevěných vědérek a také posmrtná potrava mrtvých – i v podobě celých prasat. Nebožtíci navíc mohli být na cestu na onen svět „doprovázeni" též svými společníky, nejčastěji koněm, někdy psem.

Dolní Morava

Na území Dolní Moravy sice prozatím nebylo nalezeno mnoho lokalit pocházejících z obdo-bí stěhování národů, ovšem z hlediska jejich významu jde o lokality důležité. Vzhledem k rozsahu archeologických výzkumů a charakteru památek doby stěhování národů se ve dvou případech jedná o kostrová pohřebiště, v jednom o sídliště a v dalších dvou je zařazení nejasné. V obcích sousedících s oblastí Dolní Moravy pak byla prozkoumána další tři pohřebiště. Nutno ovšem konstatovat, že v porovnání s předchá-zející dobou římské je zde počet nalezišť skutečně zanedbatelný.

Čejkovice

Lokalita se nachází v trati Úlehle, na výrazném, dnes silně terasovitě upraveném a sady posázeném kopci mezi obcemi Čejkovice a Nový Poddvorov. Kostrové pohřebiště tu bylo prozkoumáno v roce 1984, a to mikulčickou pobočkou Archeologického ústavu Československé akademie věd v Brně. Při záchranném výzkumu bylo tehdy objeveno celkem 38 hrobů (včetně pohřbů koní), z nichž většina však byla již v minulosti vyloupena. Stejně tomu bylo dokonce i v případě hrobu, jenž je čtyři metry pod současným povrchem. V dalším hrobě archeologové nalezli pár pozlacených stříbrných kruhových spon zdobených spirálovitým motivem. Dále se našlo deset kostěných hřebenů a stejné množství keramických nádob. Kromě toho lze z běžného vybavení zmínit pinzety, náramky, přesleny. Z pohřebiště ovšem pochází poměrně málo zbraní – jen železná dýka, kopí a hroty šípů. Podle objevených předmětů by pohřebiště mělo být z mladší etapy doby stěhování národů, mělo by tedy patřit Langobardům.

Lužice

Na mírném severním svahu klesajícím od silnice Lužice – Dolní Bojanovice ke Kyjovce, v trati U starého, bylo po dobu několika let zkoumáno langobardské kostrové pohřebiště, do nedávné doby největší v českých zemích. Objeveno tu bylo celkem 118 kostrových a jeden žárový hrob. Stejně jako na jiných lokalitách i zdejší hroby byly vyloupeny, jak o tom svědčily porušené kostry, zpřeházené pozůstatky nebožtíků i rabovací šachty. Přesto se podařilo vyzvednout řadu skvostných nálezů. V jednom hrobě se spolu s mrtvým nacházel také kůň, kolem nejhlubšího hrobu (čtyři metry) vedl kruhový žlábek a z tohoto hrobu pochází například i zlatá mince byzantského císaře Justiniána I. (526–565), upravená jako závěsek. Z dalších nálezů, které unikly pozornosti lupičů, můžeme vzpomenout kopí, zlomek kování meče, zlomky kroužkového brnění, dřevěné vědro zdobené měděným kováním, kování opasků zkrášlená drahokamem – granátem, přezky, korálky, závěsky ze slonoviny, a především spony. Pozlacené esovité spony, paprsčité spony a spony s klešťovitou hlavicí, z nichž část má svůj původ v Durynsku. Také keramika z hrobů ukazuje v některých případech na její durynský původ, a je tak dokladem nejenom čilých obchodních styků, ale i samotného pobytu Langobardů z Lužic v tomto dalekém německém kraji.

Ojedinělé nálezy keramiky, která spíše než z pohřebiště může pocházet ze sídlišť, byly objeveny na levém břehu Kyjovky na katastru Dubňan v trati Kostelisko. Zlomek spony, zlomek nomádského zrcátka a přezky se našly na Valech v Mikulčicích, kam ovšem mohly být doneseny i později, a to Slovany, když se při Svatoplukových výbojích ve druhé polovině 9. století dostali do starých a zaniklých měst římské civilizace v Panonii.

Břeclav

Už za hranicemi MAS Dolní Morava byla v letech 1995 a 1996 na písečné duně nedaleko břeclavské městské části Charvátská Nová Ves, konkr. v trati Líbivá, nebo také Rohatá, objevena a prozkoumána část pohřebiště z časného období stěhování národů, z druhé třetiny 5. století. V osmi hrobech ze šestnácti byly nalezeny: bronzová spona, železná přezka, železný náramek, náušnice s mnohostěnným přívěskem, nože atd. Na pohřebišti uložená šestnáctiletá až osmnáctiletá dívka či mladá žena měla výrazně deformovanou lebku, což nebylo způsobeno nemocí, ale úmyslnou bandáží v raném dětství. Podle antropologické analýzy byla populace pohřbených na Líbivé celkově ve velmi špatné kondici, což mohlo být způsobeno změnami ve společnosti a hospodaření na konci doby římské a počátku stěhování národů.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Jak dokládá jediný nález kostrového hrobu ženy z Černína, bylo území Moravskokrumlovska a Jevišovicka obýváno i v době stěhování národů. Bohužel archeologické výzkumy další památky z tohoto období prozatím neobjevily.

Černín

V roce 1969 byl při stavbě JZD na katastru obce nalezen kostrový hrob. Bližší informace o místě, kde se tak stalo, poloze kostry a rozmístění nálezů bohužel postrádáme, ale podařilo se zachovat alespoň objevené předměty. Jde o hliněnou nádobu točenou na kruhu, dvě stříbrné pozlacené spony s pěti knoflíky na půlkruhovité destičce, zlomky oboustranného kostěného hřebene, skleněný a jantarový korálek a hliněný přeslen. Tento ojedinělý, ačkoliv asi ne osamocený, kostrový hrob ženy byl datován do druhé poloviny 5. století.

publicita