Vytisknout

Pozdní doba kamenná – eneolit

Mladoneolitická civilizace přerůstá na Moravě v období okolo 4 000 př. n. l. pozvolna do eneolitu – pozdní doby kamenné. V ní se už začíná uplatňovat vedle zpracování kamene výroba kovových šperků, zbraní a nástrojů. Nejstaršími zpracovatelnými kovy byla měď, dále zlato, stříbro či elektron. S rostoucí schopností vyrábět kvalitní a umělecky cenné předměty se zvyšovala specializace jednotlivých řemesel. Řemeslníci pomocí obchodníků pak tyto předměty směňovali i na velké vzdálenosti. Znalost vlastností kovů a jejich sloučenin postupně pronikla do života lidí natolik, že podstatně změnila jejich hospodářství, kulturu i myšlení. Nové technologie spojené s těžbou rud, jejich tavbou i výrobou kovových předmětů podnítily stále složitější dělbu práce, a v návaznosti na to i obchod disponující předmincovními platidly. Tento vliv se odrazil také ve vývoji dokonalejší společenské organizace, která se začala vnitřně členit.

Pro podnebí v eneolitu je příznačné střídání vlhkých a suchých výkyvů s postupným ubýváním vlhkosti. Teplotní průměr byl tehdy o 1–2 oC vyšší než dnes. Byla to tedy doba příznivá k dalšímu rozvoji a růstu populace.

Základní změna se oproti minulosti udála v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak v živočišné výrobě. S tím souvisely změny výrobních a vlastnických vztahů a společenských poměrů. Obecně je eneolit považován za epochu na-stupujících vyšších náboženských systémů, éru rozvíjejícího se polyteismu (uctívání více božstev), tzn. vzniku zejména mužských božstev, nových typů svatyní a představ o nehmotném světě.

Evropa se rozpoltila do několika civilizačních okruhů, jejichž obyvatelé žili odlišným způsobem života. Již od konce neolitu (zejména však v eneolitu) až do doby bronzové byly po celém světě stavěny kamenné památníky pohřebního (kamenné hrobky), kultovního (např. menhiry) nebo orientačního či informačního významu tzv. megality. Dokládají náboženské představy eneolitického obyvatelstva, jsou chápány jako projev rostoucí ekonomiky a zřejmě jejich stavbu vyžadovala tehdejší společenská elita. Za eneolitické svatyně z našeho území můžeme považovat prosté kultovní jámy s dary božstvům, jámy obětní např. s lebkami rohatého skotu, studny, rondely apod.

Od eneolitu je znám dokonalejší nástroj k obdělávání polí. Bylo jím oradlo tažené dobytčaty. Nejstarším dokladem užití oradla v pravěké Evropě nejsou samotné nástroje, ale stopy po orbě. Brázdy mohly být ovšem vyorány také rituálně, např. během pohřbu. Na zorané místo pohřbu se pak navršila mohyla. V nálezech byla identifikována křížová orba, která je charakteristická pro čtvercový tvar pole. Usnadňoval oráči lehčí manipulaci s dobytčaty při otáčení zápřahu, zároveň účelnější kladení brázd a lepší prokypření půdy. Jako další doklad zápřahu a orby nám slouží pravěká vyobrazení, keramické modely vozíků, jha, koleček ad. Zdokonalovaly se také nástroje pro sklizeň úrody, jako jsou srpy a žňové nože.

Vedle obilnin, luštěnin a lnu se kladl důraz na pěstování ječmene. V eneolitickém období byly položeny též základy rozvoje pravěkého ovocnářství. Ve smíšeném dubovém lese, který v našem pásmu převládal, rostly plané jabloně, hrušně, třešně, trnka, líska, ořešák vlašský a pravděpodobně i slíva třešňová. Sbírány byly hrozny lesní vinné révy. Ovoce nebylo užito jen k okamžité spotřebě, ale konzervovalo se sušením. Ze zeleniny byl v nálezech doložen česnek a česnekovité rostliny.

Ve střední Evropě zůstal nejdůležitějším chov hovězího dobytka, následuje chov vepřů, ovcí a koz. V eneolitu má svůj počátek chov koní. Vznikají pastevecké kmeny, které se oddělují od zemědělské civilizace a kočují s dobytkem.

Ani v této epoše nevymizel lov a sběr divoce rostoucích plodin, oproti neolitu dokonce podíl lovné zvěře v potravě značně vzrostl.

Změny v eneolitickém zemědělství a chovu dobytka nutně vedly ke změně výrobních, vlastnických i společenských vztahů. Mužova síla při orbě, individuální přístup k obdělávání půdy, hospodářský význam tažných zvířat, vzrůst bohatství společnosti, rozpor mezi společenským postavením muže a ženy a postupně se osamostatňující výroba, byly základními příčinami vzniku patriarchátu.

Starší eneolit
(3500–3000 př. n. l.)

Starší eneolit je na Moravě reprezentován kulturou nálevkovitých pohárů, která je součástí obrovského územního komplexu pohárových kultur, rozšířených z Podunají až po Skandinávii a od Holandska až po Ukrajinu. Moravská skupina kultury nálevkovitých pohárů se rozkládala na jeho jihovýchodní periférii a pro domácí osídlení tu byla cizím elementem.
Kulturu charakterizuje vyspělá keramika s bohatým zdobením, kamenné (zejména sekeromlaty) a kostěné nástroje, ale také měděné předměty (šperky nebo ploché sekery). Některé skupiny této kultury se zaměřovaly na těžbu a zpracování ušlechtilých druhů kamene, jako je achát či rohovec.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Zcela zásadní, nejen pro moravskou archeologii, byl nález kulturních vrstev na Starém zámku u Jevišovic. (Kulturní vrstvou archeologové označují vše, co na sídlišti zůstalo po odchodu lidí; po znovuosídlení sídliště vznikla další kulturní vrstva a tato situace se mohla i několikrát po sobě opakovat.) Nejspodnější obsahovala sporadické nálezy pozdní kultury s moravskou malovanou keramikou, vrstva nad ní patřila kultuře nálevkovitých pohárů a kultuře s kanelovanou keramikou, následovala vrstva kultury jevišovické a teprve nahoře jsou pozůstatky středověkého hradu.

Lid kultury nálevkovitých pohárů obýval nížinná sídliště ležící v otevřených polohách při okrajích říčních teras nebo na navátých spraších, ale i sídliště výšinná včetně opevnění – vlastně první hradiska na Moravě v pravém slova smyslu. Ke známým hradiskům na Jevišovicku náleží Starý zámek u Jevišovic, Mírovec u Grešlového Mýta, Hradisko u Křepic a Leskoun u Olbramovic.

Sídliště vybudovali lidé kultury nálevkovitých pohárů např. v dnešní poloze obcí Hostim, Střelice a Přeskače, kde obývali dřevo-hlinité chaty a využívali studny s vnitřním dřevěným roubením.

Pohřby jsou zpočátku kostrové, hroby mohylové s ohrazením, vnitřním kamenným pláštěm, nebo s jednotlivými pohřby v kamenných skříňkách. Později se přistupovalo ke kremaci; popel se ukládal do popelnic nálevkovitých tvarů. Takový pohřeb byl nalezen např. v Moravském Krumlově. O představách posmrtného života nacházíme indicie v podobě záměrně poškozených sekeromlatů ukládaných do hrobů. Zbraně byly ohýbány, lámány, aby nemohly být mrtvými použity proti žijícím členům rodu.

Výroba broušených kamenných nástrojů dosáhla v kultuře nálevkovitých pohárů svého vrcholu. Setkáváme se s větším počtem rozmanitých tvarů sekeromlatů (čepcovitý, mnohoúhelníkovitý, se zaobleným týlem). Kamenná surovina byla nejprve otloukáním upravena do požadovaného tvaru a teprve po jejím zdařilém provrtání následovala konečná povrchová úprava broušením, případně leštěním. Technologie stejně jako u štípané industrie navazuje na neolitické tradice. Těžba rohovců byla již místy prováděna hlubinným způsobem (mj. Krumlovský les) a patřila ke specializovaným činnostem.

Hrnčíři vyráběli velké nálevkovité hrnce, nálevkovité mísy a poháry, šálky, jednoduché džbánky a dvojuché amforky. Nádoby zdobili plastickou výzdobou, kterou reprezentuje široká škála lišt (také ve tvaru obráceného písmene V a U), a drobnými výčnělky. Vhloubenou výzdobu tvarovali do oběžných řad trojúhelníkovitých vpichů nejčastěji pod okrajem.

Značné rozšíření zaznamenala také výroba kostěné industrie a výroba parohových nástrojů. Doložena jsou šídla, hroty, jehly, lopatky, hladítka, palice z parohů, sekery, sekeromlaty s kulatým otvorem a další.

Řemeslníci specializující se na zpracování mědi, zlata a stříbra bohatnou. Společnost se rozvrstvuje dle majetku a s tím souvisí rozmach obchodu a poptávka po luxusním zboží. Na hradisku v Jevišovicích se např. našlo čtyřboké měděné šídlo a trojitý kroužek.

Střední eneolit
(3000–2600 př. n. l.)

Kultura s kanelovanou keramikou náleží do středního eneolitu a byla nazvána dle typického způsobu výzdoby na keramice kanelováním – žlábkováním. Lid s kanelovanou keramikou pochází z rakousko-slovenského pomezí a postupně se rozšířil do všech vhodných oblastí na Moravě. Z hlediska celoevropského je tato kultura protiváhou skupiny pohárovitých kultur. A právě na Moravě navazuje jako její soused na tradice obyvatel doznívající kultury s moravskou malovanou keramikou (lengyelu).

Rozvoj orného zemědělství znamenal hospodářský rozkvět, docházelo k nadprodukci potravin, což umožnilo specializaci řemesel a vznik opevněných obchodních a výrobních center, která zásobovala potravinami zemědělské osady ležící v sousedství. Lid s kanelovanou kerami-kou budoval výšinná hradiska na ostrožnách nebo na vrcholcích kopců, jež pak skýtala při válečném střetu ochranu lidem z nížin, potkávali se zde obchodníci z dalekých cest, řemeslníci tu nabízeli své výrobky a směňovali je za jiné zboží. Důležitým prvkem hradiska bylo opevnění, často v různých variantách. Obyvatelé hradiska budovali jednoduché dřevěné palisády s předsunutým příkopem, nebo vyplnili dřevěné palisádové stěny dusanou hlínou a před ně vyhloubili příkop. Tam, kde měli k dispozici dostatek kamene, vystavěli hradby kamenné s příkopem nebo kolmou, ve svahu vykopanou zábranou.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Z území Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko tomu tak bylo na hradisku v Jevišovicích. Doklady osídlení lidem s kanelovanou keramikou byly prokázány z výšinné polohy Mírovce u Grešlového Mýta, Starého zámku u Jevišovic a Hradiska u Křepic. Otevřená zemědělská sídliště existovala např. v Hlubokých Mašůvkách a Horních Dunajovicích.

Osadníci si stavěli domy na základovém věnci z trámů. Na něm vztyčili dřevěnou kostru domu a její stěny vyplnili pleteným proutím nebo dřevem. Na konstrukci pak nanesli omítku. Rozměry domu se pohybovaly v rozmezí 8–6 x 4 m. Zastřešovala ho sedlová střecha pokrytá slámovými došky. Uvnitř obydlí byly dvě místnosti, ohniště nebo jednokomorová pec a sklípek na ukládání potravin. Na ploše sídliště mezi domy byly budovány žlábky – trativody, které odváděly dešťovou vodu do vsakovacích jam.

Hrnčíři dotáčeli šálky, mísy, hrnce, amfory a čerpáky na pomalu rotujícím kruhu a nádoby vypalovali již ve dvoukomorových pecích.

Štípaná industrie navazuje na neolitickou tradici. Objevují se škrabadla, srpové kameny, čepele, dlátka, šipky. Bohatě byla rozvinuta výroba kostěné a parohové industrie. Z půlených zvířecích žeber vyráběli řemeslníci šídla, hroty, dýky, síťovací jehlice (sloužící k výrobě sítí pro lov ryb), jehly, šipky, dláta, hladidla apod.

Pohřební tradice kultury s kanelovanou keramikou skoro neznáme, bylo zjištěno pár žárových pohřbů pod mohylami a ojedinělé kostrové hroby.
Náboženské představy prezentují mj. hliněné figurky žen, mužů, mužských genitálií, ženských ňader i sošky zvířat. Keramiku doplňují modely mlatů, křesílka či trůny.

Mladý eneolit
(2600–2300 př. n. l.)

Etapa mladého eneolitu navazuje na předchozí vývoj. Změny byly vyvolány zásahem nového etnika z jihovýchodu a východu – u nás nazvaném dle naleziště v Jevišovicích.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Počátky jevišovické kultury, jež osídlila jižní a jihozápadní Moravu, jsou spjaty s výše zmíněnými archeologickými výzkumy na Starém zámku u Jevišovic, a není tudíž pochyb o tom, že na jejím vzniku měla významný podíl předchozí kultura s kanelovanou keramikou. Charakteristické pro ni byly kontakty s jihovýchodní Evropou, což se odrazilo i v její hmotné kultuře.

Bližší poznání tohoto národa umožnily větší terénní výzkumy prováděné zejména na výšinných sídlištích, třeba Mírovec u Grešlového Mýta, Hradisko u Křepic a Leskoun u Olbramovic.

K základnímu zemědělskému osídlení náležela otevřená nížinná sídliště (např. Hluboké Mašůvky, Jamolice či Trstěnice). Obyvatelé sídlišť stavěli nezahloubené chaty kůlové konstrukce se stěnami vyplétanými pruty a omazanými hlínou – bílenou omítkou. Věnovali se zemědělství a chovu dobytka. Svůj jídelníček si zpestřovali lovem divoké zvěře.

Pro kulturu je typická nepříliš zdobená keramika. Na povrchu nádob se objevuje voštinování (otisky slámy), přesekávané linie a vpichy. Tvarově převládá hrnec, amfora, mísa, rendlík, hmoždíř. Kontakt hrnčířů se svou původní oblastí v jihovýchodní Evropě dokládá tradice výroby zdobených mís na nožce, které byly užívány zřejmě pro sakrální účely.

O dalším jižním vlivu svědčí rohatá ucha tvarovaná na nádobách. Dochovaly se také rohaté idoly, kam patří ženské plastiky s růžkovitě formovanými hlavami. Objevují se také hliněné modely sekeromlatů a předměty ve tvaru dutého rohu.

Výroba broušené a štípané kamenné industrie se nijak nevymyká standardu eneolitu. Do popředí se dostává výroba nástrojů z mědi. V inventáři kultury nechybí klasické kostěné a parohové předměty (šídla, hroty, dláta, palice atd.).

Hroby jevišovické kultury nejsou známy.

Pozdní eneolit
(2300–2000 př. n. l.)

Kočovný, převážně pastevecký lid se šňůrovou keramikou osídlil v druhé polovině třetího tisíciletí př. n. l. část Moravy (s výjimkou jihozápadu), když se rozšířil od Holandska po horní tok Volhy a od Finska po Švýcarsko. Rozsáhlá kultura obsahuje mnoho skupin. U nás se ustálil její název dle výzdoby nádob provedené otiskem šňůry (výzdoba byla ovšem prováděna rovněž hloubenou ornamentikou v podobě přesýpacích hodin, vícenásobné klikatky, třásněmi a trojúhelníky, plastická výzdoba se omezuje na žebra a výčnělky).

Původ lidu se šňůrovou keramikou se hledá mezi Vislou a Dněprem. Podle kosterních pozůstatků víme, že populace této kultury nebyla jednotná. První část obyvatelstva se vyznačovala vysokou robustní postavou a dlouhými vysokými lebkami, jde zřejmě o samotné nově příchozí lidi. Druhá část odpovídá spíše místním osadníkům, kteří zde žili v neolitu a eneolitu, a třetí typ patrně vznikl smíšením prvních dvou složek.

Žádné sídliště se zatím nenašlo. Lze se tedy domnívat, že tito pastevci používali nadzemní příbytky lehké konstrukce, po kterých nezůstaly stopy. Jejich krátkodobý pobyt v jeskyních dokládají jednotlivé nálezy např. z jeskyní Moravského krasu.

Charakteristickým znakem kultury se stává sekeromlat a jeho proces výroby dochází k dokonalosti. Sekeromlaty byly přikládány do hrobů a datují různé vývojové fáze kultury.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Na území Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko se našly třeba v Dolních Dubňanech, Mikulovicích či v Moravském Krumlově.

Do popředí se však dostává výroba měděných předmětů. Těla nebožtíků byla do hrobů ukládána ve skrčené poloze, přičemž ženy spočívaly na levém boku a muži na pravém. Na Moravě se také setkáváme s žárovým způsobem pohřbu. Pozůstalí vkládali spálené kůstky do urny, která byla uložena do hrobové jámy a kolem rozestavěli nádoby s potravinami a jiné milodary.

Zatímco vlny lidu se šňůrovou keramikou obsadily spíše severní části střední Evropy, na jih a jihovýchod směřovala invaze lukostřelců. Jedná se o kulturu zvoncovitých pohárů, která se rozšířila od Španělska po Dánsko a od Britských ostrovů do Maďarska. Místy se její příslušníci setkali s lidem šňůrové keramiky a smísili se.

Lze odhadnout, že na našem území existovala kultura zvoncovitých pohárů 200 až 300 let. Hustá síť osídlení se nacházela v povodí řeky Dyje, Svratky a Moravy. Obsazení svých území těmito „lukostřelci" se neubránilo domácí obyvatelstvo jevišovické kultury, které nepřišlo do užších kontaktů s lidem šňůrové keramiky.

Na první pohled je zřejmé, že je u nás lid kultury zvoncovitých pohárů cizorodý; jde o poměrně jednotnou krátkolebou populaci s širokým obličejem.

Osadníci zakládali sídliště malá, přechodná a nížinná (Střelice, Hluboké Mašůvky). Stavěli dřevěné sruby, ve kterých žili v zemědělsky příznivých regionech. Věnovali se rolnictví a chovatelství. Dobytek využívali k zápřahu při orbě. Vedle tura byl chován kůň, pes, ovce a kozy. Svůj jídelníček doplňovali lovem. Muži kultury zvoncovitých pohárů byli zkušenými válečníky, jejichž běžnou zbraní byl luk se šípy a měděná dýka.

Hrnčíři vyráběli džbánky, hrnky, mísy, amfory, cedníky a vysoké štíhlé poháry, které zdobili inkrustací, tzn. že do vhloubené výzdoby vkládali bílou barvu. Po vypálení tak získaly poháry originální a krásný vzhled.

Řemeslníci dokonale ovládli techniku štípání. Vyráběli dokonalé hroty do ratiště šípů. Obráběli kamenné rubací a štípací sekery, které sloužily k tesařství a které používali na stavbu svých srubových domů.

Výrazný byl rozvoj metalurgie (nejen měď, ale i stříbro, zlato a elektron) doložený lokálním zpracováním kovů. Z mědi byly vyráběny jehlice různých typů, šídla, dýky. Drahé kovy se vy-užívaly zejména k výrobě šperků.

Nejvíce informací o životě tohoto lidu známe z pohřebišť, převážně kostrových, na Moravě máme ale doloženy také pohřby žárové. Bohatí a významní jedinci byli pohřbívání s bohatou výbavou, některým pozůstalí navršili nad hrob mohylu.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Odsud pocházejí významná pohřebiště z Hlubokých Mašůvek a z Moravského Krumlova. Tady stejně jako jinde byli osadníci po smrti vesměs ukládáni do jednoduchých hrobových jam. Kostry nacházíme ve skrčené poloze – muži leží pravidelně na levém boku s hlavou k severu a ženy na pravém boku s hlavou k jihu a s rukama složenýma před obličejem. Truchlící rodina někdy vložila do hrobu kameny, kterými pohřeb obložila. Jindy uložila zesnulého do deskové rakve.

Někdy byl zesnulý spálen. Popel z těla pak pozůstalí dali do popelnice (nádoby), kterou následně pohřbili. Nebo naopak popel vysypali na dno jámy, kam vložili i nádoby s potravinami, šperky, zbraně), aby duši nebožtíka vybavili na posmrtnou cestu.

Honorace byla ukládána do mohylníků, ty mohly být smíšené (např. kostrový a žárový pohřeb). Do hrobů byl přiložen zvoncovitý pohár, mísa, džbánek, zbraň či šperk a také části zvířat, hlavně ovcí, skotu nebo koní. V mužských hrobech se objevují nátepní destičky (chrání zápěstí před nárazem tětivy luku po výstřelu), dýky, šipky, kostěná spínadla, půlměsícovité závěsky. V ženských hrobech se nacházejí vlasové ozdoby, kostěné šperky a knoflíky.

Hluboké Mašůvky

Při opravě místní komunikace byly v roce 2003 archeology zdokumentovány tři hroby a jeden sídlištní objekt kultury zvoncovitých pohárů. V první hrobové jámě byla nalezena kostra muže na levém boku. Za pánví měl uložen džbánek a u chodidel část mísy. Druhý hrob měl oválný tvar a byla zde pochována žena ve skrčené poloze na pravém boku, s mísou a dvěma džbánky u chodidel. U posledního hrobu se podařilo prokázat jeho druhotné otevření a vykradení. V oválné hrobové jámě byla uložena žena ve skrčené poloze na pravém boku. Vykrádací šachta o průměru 90 cm směřovala do oblasti beder, kde se zřejmě nacházely měděné, stříbrné či zlaté předměty. Zloděj tedy musel být obeznámen s tradicí, kam pozůstalí k mrtvému ukládají nejcennější věci, nebo se mohl přímo účastnit pohřbu. Takové zákroky nejsou v pravěku ojedinělé a narůstají v souvislosti s ukládáním kovových předmětů do hrobů. O výjimečném postavení ženy svědčí zachovalá výbava v podobě misky s částmi prasete, dvou džbánků a kostěných knoflíků.

Dolní Morava

Stejně jako v případě období prvních zemědělců, tedy v neolitu, i v následující pozdní době kamenné, kdy podle archeologických pramenů nadále převažovalo zemědělství nad pastevectvím, je zemědělská úrodná oblast Dolní Moravy velmi chudá na pozůstatky po osadách. Nálezy z mladší fáze kultury s moravskou malovanou keramikou byly objeveny při povrchovém průzkumu na katastru Lužic, konkr. v trati U starého (mezi silnicí do Dolních Bojanovic a Kyjovkou), a potom v Mikulčicích v lokalitě Podbřežníky (v místech nové výstavby rodinných domů u železničního přejezdu přes silnici do Moravské Nové Vsi). Zcela nový objev pochází z Kostic z trati Zadní hrúd (pár desítek metrů od obory Soutok), kde byly v jámě tři keramické nádoby, z nichž jedna určitě patří kultuře s nálevkovitými poháry.

Střední a mladá fáze eneolitu je tedy v regionu Dolní Morava zastoupena velice nepatrně. O to více je nálezů z období pozdního eneo-litu, kdy se na našem území objevují kočovné pastevecké kultury se šňůrovou a zvoncovitou keramikou a protoúnětická kultura, ze které později vznikla nejstarší kultura starší doby bronzové – kultura unětická. Především kultura se zvoncovitými poháry po sobě zanechala řadu ojedinělých hrobů i celých pohřebišť.

Hrušky

Archeologický výzkum v trati Hrubé díly (severně od silnice Břeclav – Hodonín na rozhraní ka-tastrů Hrušek, Moravské Nové Vsi a Prušánek) byl uskutečněn na počátku 90. let 20. století. Při těžbě písku se narazilo na kostrové hroby. Devět hrobů patří kultuře se zvoncovitými poháry a dalších dvacet sedm protoúnětické kultuře. V hrobech lidu se zvoncovitými poháry se našly většinou nezdobené džbánky a misky vyrobené v ruce; jeden džbánek byl vyzdoben rytými svislými liniemi a klikatkami.

Kostice

Již při průzkumu v roce 2004 se podařilo nedaleko Zadního hrúdu objevit kamennou destičku se čtyřmi otvory v rozích. Jedná se o tzv. nátepní destičku, která byla připevněna k zápěstí provázky a chránila jej před poraněním tětivou luku. V prostoru, v němž se pak uskutečnil archeologický výzkum, byly nalezeny zlomky jednoho honosně zdobeného keramického poháru. Jiné zlomky keramiky ležely nad jámou, v níž byla nezdobená keramika a především zbytky spálené kostry dítěte.

Další ojedinělé hroby nebo zřejmě nálezy z nich pocházejí z Mikulčic, Josefova (např. při výzkumu slovanského pohřebiště na ulici Záhumenica), Dubňan (pískovna na Hejdách), Mutěnic (Na Cvánově – pole západně od Nové ulice) a Lanžhota (pískovna Na Podsedkách u Kostické váhy). Patrně žárový hrob byl zjištěn v Dubňanech v ulici Na Dílech.

Stará Břeclav

Stará Břeclav, městská část Břeclavi, už sice nepatří do MAS Dolní Morava, přesto je vhodné stručně se zmínit též o zdejších nálezech.

V trati Zvolence, v pískovně patřící Františku Čapkovi, se už od 20. let minulého století nacházely porušené hroby lidí kultury se zvoncovitými poháry, které před zkázou z větší části zachránil řídící učitel Jan Noháč. V letech 1922–1938 se tak povedlo uchovat nálezy ze tří žárových a nezjištěného počtu kostrových hrobů.

publicita