Vytisknout

Počátky slovanského osídlení

Na samém konci doby stěhování národů se na naše území dostal poslední zemědělský lid této epochy. Byli to Slované, kteří se ze své „pravlasti" mezi Běloruskem, Ukrajinou a východním Polskem přesunovali dále na západ a na jih a obsadili postupně rozsáhlá území střední a jižní Evropy. Nejjižněji pronikli až do dnešního Řecka, nejzápadněji až do německého Durynska a východního Bavorska po řeku Nábu. Otázky počátků, ale i stěhování Slovanů nemají dosud definitivní řešení.

Počátky Slovanů jsou hledány někde severně a severovýchodně od Karpat, východně od Labe a Sály, v povodí řek Visly a Pripjatu až po Dněpr. Zde koncem 4. a nejpozději na počátku 5. století zanikají všechny kultury pozdní doby římské, aby se tu zhruba o sto let později objevily první památky, které lze považovat za slovanské. Jedná se o několik skupin pojmenovaných podle nejdůležitějších lokalit, ale vyčleněných na základě tvaru keramiky. Nejvýznamnější z nich je pro nás typ nazývaný archeology Praha – Korčak (Korčak leží poblíž Žitomiru na Ukrajině), neboť lidé tohoto typu obsadili rozsáhlé území, včetně bývalého Československa. Keramika typu Praha – Korčak je dělána ještě bez využití hrnčířského kruhu a není zdobená. Typickou nádobu představuje vysoký hrnec s nízkým okrajem. Materiál, z něhož je vyroben, nemá příliš vysokou kvalitu a je špatně vypálený.

Písemné zprávy se Slovany zabývají v souvislosti s jinými kmeny, především germánskými, a s problémy uvnitř Byzantské říše. Díky spisům Jordana (biskup z Konstantinopole), Prokopia z Kaisareie (historik) a Pseudo-Maurikia (autora knih o vojenské strategii) tak máme o prvních Slovanech alespoň základní informace. První zprávou o Slovanech na území bývalého Československa je patrně vyprávění o útěku vnuka langobardského krále Tata, Hilgidise, z Moravy ke Gepidům do Potisí (východní Maďarsko). Výslovně se zde praví, že při útěku táhl zemí Slovanů, což při nejkratší spojnici mohlo být jedině území jihozápadního Slovenska. Jak je práce s písemnými prameny náročná, vyplývá i z faktu, že Hilgidis utíkal dvakrát, a to jednou v roce 510 a podruhé roku 535. Další zprávy o Slovanech jsou spojeny s pronikáním na Balkánský poloostrov a s útoky Slovanů na Byzantskou říši. Existuje řada zmínek o Slovanech a jejich životě, ale z geografického hlediska je popis jejich územního rozšíření bohužel dosti nejasný. Z těchto zpráv známe několik označení pro Slovany – Venedové (Slované obecně) a potom Sklavini a Antové. Antové žili na východě a právě oni útočili na Byzanc, Sklavini se nacházeli západněji.

Na naše území se tedy Slované dostávají někdy v první polovině 6. století. Z archeologických nálezů je to však patrné až po polovině 6. století, kdy z Moravy odchází poslední germánský kmen – Langobardi, který se nejprve přesunul do Panonie (dnešní Maďarsko) a po roce 568 do severní Itálie, kde založil království, jež pak dalo celému tamnímu kraji jméno Lombardie. Slované byli na Moravě již před odchodem Langobardů, ale vzájemně se s nimi respektovali. Dostávali se sem jednak ze Slovenska, kam se postupně přesunuli karpatskými průsmyky, jednak Moravskou bránou, kde osídlili Olomoucko a střední Moravu. Polští badatelé jsou ovšem naopak toho názoru, že Moravskou bránou Slované postupovali na sever a osidlovali Slezsko.

Slované bydleli v neopevněných osadách v blízkosti vodních toků, v klimaticky nejvýhodnějších a nejúrodnějších regionech. Byly to nejčastěji osady zemědělské – o několika domech uspořádaných do kruhu, u nichž stály hospodářské objekty. Základem osady byly obytné, až jeden metr do země zahloubené stavby (nazývané proto zemnice) o rozměrech 3 x 3 až 4 x 4 metry. Stěny obydlí tvořily buď dřevěné trámky, desky nebo i proutěný výplet omazaný hliněnou omítkou. Velmi často jsou uprostřed průčelních stěn sloupové jámy, ve kterých byly upevněny nosné kůly podepírající vaznici (vodorovný trám) sedlové střechy z rákosu nebo slámy. V rohu obydlí se nacházela pec z kamene sloužící jak k vytápění obydlí, tak k přípravě pokrmů. Současné experimentální stavby zemnic prokázaly, že v nich skutečně bylo v zimě možno udržet trvalým topením přijatelnou teplotu. Na pecích se někdy nachází zbytky po hliněných pražnicích majících podobu obdélného pekáče, na kterých se sušilo obilí určené pro přípravu jídla. Z dalšího inventáře slovanského domu jsou nalézány též ruční mlýnky – žernovy.

Klíčovou součástí osad byly zásobní jámy. Tyto obilnice sloužily nejčastěji ke skladování obilí vyčleněného k setí, o čemž informují i písemné prameny. Jde o jámy vakovitého nebo hruškovitého tvaru hluboké až 2,5 metru s úzkým hrdlem. Dovnitř bylo nasypáno obilí a poté jáma neprodyšně uzavřena. Pokud byla mimo dosah spodní vody – někdy navíc vystlána slámovou vrstvou, případně dokonce vypálena – zachovalo si obilí schopnost klíčit i několik let. Jámy se nacházejí v blízkosti zemnic buď ojediněle, nebo je jich hned několik vedle sebe. V druhém případě se pak někdy uvažuje o společné rezervě osady. Fakt, že tento způsob skladování obilí byl účinný, dosvědčuje též to, že byl využíván ještě v minulém století v některých oblastech Maďarska. Pokud se stalo, že se na obilí v jámě zapomnělo, dalo se bez obav i po pár desetiletích použít k upečení chleba! Obilí a také další hospodářské plodiny určené ke spotřebě však byly skladovány rovněž v pytlích a v nadzemních sýpkách.

Vzhledem k umístění osad poblíž vody a skutečnosti, že zatím nebyly ve zkoumaných lokalitách objeveny studny, lze předpokládat, že vodu Slované čerpali z pramenů, potoků nebo řek.

Podle archeologických výzkumů se Slované věnovali především zemědělství. Z polních plodin pěstovali různé druhy pšenice, ječmen, žito, oves, proso, hrách a čočku. Z dalších, zřejmě sbíraných plodin známe trnku, slivku, jabloň a lísku. Předpokládá se také pěstování konopí a lnu. Z domácích zvířat převládal v nejstarším období chov hovězího dobytka nad prasaty, což někteří badatelé spojují s důsledky přesunu slovanského obyvatelstva, kdy hovězí dobytek měl být vhodnější k transportu. Tuto myšlenku podporují výzkumy mladších osad, kde naopak převažuje chov prasat, ovcí a koz nad hovězím dobytkem. Dále byly chovány slepice, ojediněle se objeví kůň, pes a kočka. Vedle domácích zvířat známe i kosti lovené zvěře ovšem ve zcela minimálním počtu, takže se jednalo jen o doplněk stravy. Kvalitou nebyl domácí chov příliš na výši. Tur byl malého vzrůstu, ale odolný a nenáročný. Prasata se spíše podobala svým divokým předchůdcům, s kterými se i díky způsobu volné lesní pastvy snad mohla křížit. Zemědělské nářadí z této doby je ojedinělým nálezem. Jednak je svým vzhledem těžko odlišitelné od nářadí používaného ve starších i mladších obdobích, než je raně slovanské, jednak bylo pro svou životní důležitost velmi hlídané a recyklované.

Zemědělství nejstarších Slovanů bylo jednoduché, ale efektivní. Pole se nacházela v těsné blízkosti sídliště. První Slované na našem území dovedli potřebnou půdu získat vypalováním lesa, ale není vyloučeno, že mohli využít i přirozených mýtin. Pole byla zřejmě čtvercová a oralo se do kříže. K orbě se používalo rádlo, které půdu neobracelo, ale jen rozrývalo. Z tehdejších rádel se do dneška zachovaly pouze železné radlice, malé, a především ztracené nebo zapomenuté, takže i velmi opotřebované. Ovšem v Německu se podařilo objevit též rádlo s dřevěnou radlicí. Sklizeň obilí byla prováděna srpy.

Řemeslná výroba Slovanů souvisela především s jejich potřebami. Zpracovávali vše, co využili ke svému životu a hospodaření. Na základě nalezených předmětů předpokládáme domácí výrobu a zpracování železa, kůží, kostí, textilu a keramika tvořená pouze v rukách, tedy bez použití hrnčířského kruhu, je dokladem domácího hrnčířství. Na sídlištích a pohřebištích pak z této výroby nacházíme železné nože, přezky, přesleny (mají tvar kruhu s otvorem a používány byly např. jako závaží vřetena při předení lnu), hřebeny, zlomky věder atd.

Kromě osad známe z této doby především pohřebiště. Slované své mrtvé spalovali a popel sypali do jam nebo do nádob, tzv. popelnic, a vytvářeli též jakési pohřební násypy – mohyly. V případě mohylového pohřbívání se jamky s popelem a urny nacházejí pod násypem, či v násypu, někdy byl popel nebožtíka rozptýlen už při vztyčování mohyly, a jindy zase dali urnu na kůl, okolo kterého byla mohyla nasypána. Mohylové i ploché (tedy bez mohyly) žárové hroby známe téměř z celého území, které Slované osídlili. Počty hrobů na pohřebištích mohou dosáhnout několika desítek až několik set, v oblasti dnešního Ruska dokonce až několika tisíc. Z našeho území známe řadu lokalit obojího typu, bohužel je jejich poznání omezeno. Společně s nebožtíkem byla totiž spálena i jeho pohřební výbava, z níž se toho proto moc nezachová, a není tak možnost dle předmětů typických pro to či ono období hrob časově zařadit. Ploché žárové hroby byly navíc příliš mělce zakopávány, takže je dnes již nenávratně zničily traktory svou hlubokou orbou. Nalezení žárového hrobu je tak nyní téměř nemožné. Výzkum mohylníku je zase finančně a organizačně náročný a díky skutečně důmyslným způsobům ukládání spálených nebožtíků společně s mohylou je identifikace jejich zbytků problematická. Natožpak stanovení doby, kdy byli pohřbeni!

Od poloviny 6. století se v karpatské kotlině, tzn. zhruba na území dnešního Maďarska, objevují Avaři, stepní kočovníci nejasného původu, kteří se vydali na západ. Již v roce 562 podnikají nájezdy na Franskou říši rozkládající se hlavně na území nynějšího Německa a Francie. Předpokládá se, že právě tyto avarské výpady, které vedly i severně od Karpat, přes území obývaná Slovany, způsobily další slovanské stěhování. Avarům se nakonec podařilo obsadit celou karpatskou kotlinu a ovládnout zbytky germánských kmenů, jež zde žily, i slovanské obyvatelstvo. Tento útvar se nazýval kaganát podle jejich vládce kagana, stal se ve střední Evropě dominantním a zničen byl teprve na konci 8. století franským králem Karlem Velikým.

Podle písemných zpráv bylo slovanské obyvatelstvo Avary utiskováno a v roce 623 (případně 624) se proti Avarům vzbouřilo. Vzpoury se účastnil franský kupec Sámo, který byl v roce 623 Slovany zvolen za krále. Do jeho říše měly patřit Čechy, Morava, jihozápadní Slovensko, Dolní Rakousko a Korutany. Střed tohoto útvaru měl být někde na území Moravy. Sámova říše se kromě Avarů potýkala i se západním sousedem – s Franskou říší, kde tehdy vládl Dagobert I. Sámo a Dagobert se dostali velmi záhy do konfliktu, který vyústil ve válku v roce 631 vedenou s rozdílnými úspěchy. Zatímco jižní a severní proud franských bojovníků dobýval vítězství, střední proud oblehl jakýsi Wogastisburg a tam byl poražen. Na oplátku Slované plundrovali Durynsko a další části franské říše. O poloze Wogastisburgu se neví a existuje téměř dvacet míst, kam je badateli umísťován. Od reálných (Staffelberg v Německu, Rubín u Podbořan v Čechách) až po zcela fantastické (Znojmo, Hostýn). Není však podstatné, kde byl Wogastisburg, ani kde sídlil Sámo. Mnohem důležitější je, že v prostoru okolo Dunaje a Moravy vznikl útvar, který zřejmě zahájil vznik slovanské vojenské svobodné společnosti, která sice do konce 8. století musela spolupracovat s Avary, ale po zániku kaganátu měla možnost rozvinout se a dát vzniknout Velké Moravě!

Ona dobrovolná i nedobrovolná spolupráce s Avary trvající dvě století zanechala u slovanského obyvatelstva jisté stopy. Způsob bydlení, hospodaření nebo řemeslná výroba sice zůstávají při starém, na jídelníčku se však objevilo více vepřového, dokonce snad vařili i pivo. Hlavně ale došlo ke změně způsobu odívání a zčásti i způsobu pohřbívání a tvorby keramiky. Od Avarů převzali styl oblékání především slovanští muži – zřejmě bojovníci a snad i velmoži. Objevují se první kostrová pohřebiště. Hrnce jsou nižší, zdobené rytými vlnovkami.

Dolní Morava

Z období prvních Slovanů známe ze sledovaného území a jeho blízkého sousedství řadu lokalit, které byly více či méně zkoumány archeology. Jsou to především sídliště a pohřebiště.

Sídliště se nacházejí poblíž vodních toků na přírodních terasách nebo na písčitých vyvýšeninách, tzv. hrúdech, uvnitř údolní nivy řeky Moravy. Archeologické bádání v sídlištích dokládá jejich nepřetržitý vývoj od počátku slovanského osídlení až do zániku Velké Moravy a možná až hluboko do 10. století. Prozatím nebyla žádná tato osada prozkoumána úplně, a proto se nemůžeme ani pokusit stanovit přesněji jejich podobu i počty domů a v nich žijících obyvatel. V zemnicích, obilnicích a jamách se našla keramika pražského typu a zvířecí kosti, ojediněle ztracený nožík nebo zlomky kostěných hřebenů. Pohřebišť tu bylo objeveno méně. Nacházejí se nedaleko sídlišť, ale intenzivní hlubokou orbou je jich zřejmě většina zničena. Dvě (Břeclav – les Trnava a Břeclav-Pohansko) ze čtyř známých lokalit sice leží v lese, ale i tam je osud pří-padných dalších pohřebišť nejistý. Třetí (Stará Břeclav – Přední Čtvrtky) bylo prozkoumáno při těžbě v místní pískovně, čtvrté pohřebiště bylo zjištěno v roce 1992 sběrem na poli v Rohatci v trati Přívozské padělky.

Mutěnice

Sídliště se rozkládalo v trati Zbrod na nízké písčité vyvýšenině, 200 metrů jižně od křížení silnice Hodonín – Brno s říčkou Kyjovkou. Lokalita, která je dnes zcela zarostlá travou, byla objevena při povrchovém zkoumání v roce 1969. (Tato povrchová prospekce, jak zní její odborný název, je archeology prováděna všude tam, kde na základě svých zkušeností a znalostí očekávají možnost nálezů pozůstatků života předků.) V letech 1975 až 1977 pak již byla lokalita zkou-mána systematicky, a to pracovníky Archeologického ústavu Československé akademie věd pod vedením Zdeňka Klanici. Objeveny byly půdorysy zahloubených chat z laténského (keltského) období a potom slovanské ze 7. až 10. století. Tyto slovanské nálezy jsou zastoupeny několika objekty, ve kterých byly především zlomky keramiky pražského typu. Stávaly tady zemni-ce čtvercového tvaru uspořádané do půlkruhu okolo jakési návsi, ale i nadzemní stavby sloupové, či spíše kůlové konstrukce. Nalezené obilnice neměly příliš velkou hloubku – důvod jistě souvisí s malou výškou oné písčité vyvýšeniny, na které se osada rozkládala.

V blízkosti sídliště by se mělo nacházet i pohřebiště, to však nebylo doposud objeveno.

Břeclav-Pohansko

Lokalita Pohansko sice – stejně jako další dvě níže popsané lokality nacházející se na katastru města Břeclavi – neleží přímo na území Dolní Moravy, ale vzhledem k jejímu velkému významu pro celé raně slovanské a velkomoravské období, by nebylo správné se o ní nezmínit. Systematickými výzkumy velkomoravského hradiska na Pohansku byly objeveny i pozůstatky minimálně dvou starších osad prvních Slovanů a jejich žárového pohřebiště. Výzkum prováděl v 60. a 70. letech minulého století Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty dnešní Masarykovy univerzity v Brně pod vedením Bořivoje Dostála. Slovanské osady se nacházely na nejvyšším místě písčité vyvýšeniny, kde byl později v 9. století postaven velmožský dvorec, kostel a další stavby, jejichž budovatelé však právě tím některé starší objekty zničili. I tak se zdá, že v případě jedné osady byly zemnice znovu uspořádány okolo jakési návsi. Vedle zemnic jsou opět nejčastějším nálezem obilnice. Osady existovaly až do poloviny 9. století, kdy jejich osud, jak už bylo psáno výše, zpečetila výstavba nového opevněného centra.

Nedaleko od těchto sídlišť se nacházelo pohřebiště s více než padesáti žárovými hroby a také ono bylo v 60. letech kompletně prozkoumáno. V posledních letech byly při nových výzkumech objeveny další zemnice, a není tedy vyloučena existence třetí osady. Zda se podaří objevit i jiné žárové hroby, ukáže teprve čas, ale vzhledem k tomu, že i Pohansko bylo nejméně dvakrát zoráno při polních pracích, není šance příliš vysoká.

Břeclav – Stará Břeclav

Při těžbě písku v trati Přední čtvrtky byly narušeny časně slovanské žárové hroby. Výzkum, který provedli pracovníci výše zmíněného ústavu archeologie a muzeologie v letech 1960 a 1961, odkryl 34 hrobů, většinou popelnicových. Kromě nádob se v nich objevily i nože, pinzeta, korálky a drobné bronzové plíšky. V popelnicích, až na dva případy, kdy v ní byli pohřbeni muž a žena, byly uloženy pozůstatky vždy jen jednoho člověka.

Břeclav

V lese Trnava byly rakouským archeologem Richardem Pittionim v roce 1922 prozkoumány čtyři žárové hroby časných Slovanů, v roce 1936 se potom další nálezy dostaly do sbírek Moravského zemského muzea v Brně. V roce 1947 Josef Poulík prozkoumal v nově založené lesní školce jiných šestnáct žárových hrobů. Hroby v popelnicích byly nehluboko pod povrchem a obsahovaly většinou po jedné nádobě, která byla zaplněna z poloviny spálenými kostmi; ojediněle se u popelnice nacházely i další nádoby. Až do 90. let 20. století bylo místo hlídáno pohraničníky a nedostupné. Bohužel předtím, než bylo možno na výzkumy navázat, byla školka zlikvidována a místo zoráno hlubokou orbou. Tím došlo k definitivnímu zániku případných dalších žárových hrobů.

Jiné lokality z tohoto období se nacházejí na katastrech Moravské Nové Vsi v trati Padělky od vody (jihovýchodně od železnice Břeclav – Přerov, za obcí ve směru na Mikulčice, sběry); Mikulčic, v trati Podbřežníky (za rodinnými do-my u přejezdu železniční tratě na Moravskou Novou Ves, rok výzkumu 2007); Lužic, v tratích Kratiny za drahou, Vyvadilky, Olbram (terasa nad Kyjovkou, vše sběry); Prušánek, v trati Podsedky (za zemědělským družstvem, výzkum velkomoravského pohřebiště v 80. letech 20. století); Dubňan, v trati Černé pole nebo Kosteliska (u soutoku Šardického potoka a Kyjovky); Mutěnic, za zahradami domů na ulicích Nová a Jižní (ověřovací výzkum); Hodonína, v místě čerpací stanice na rohu ulic Velkomoravská a Sv. Čecha (záchranný výzkum) a již výše uvedeného Rohatce, v trati Přívozské padělky (jižně od obce na terase řeky Moravy, sběr v roce 1992).

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

První Slované osídlili i prostor regionu Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko, bohužel se po nich nezachovalo mnoho památek. Jediný bezpečně určený nález z doby časně slovanského osídlení pochází z Rybníků. Jedná se o nádobu tzv. Pražského typu, která by měla být uložena ve sbírkách Národního muzea v Praze. Vzhledem k tomu, že byla objevena celá nádoba, šlo s největší pravděpodobností o popelnici, v níž byl uložen žárový hrob.

publicita