Vytisknout

Mladší doba kamenná – neolit

V mladší době kamenné dochází ke změně klimatu v podobě oteplování a vyšší vlhkosti vyvolané větším počtem srážek. Změnu zaznamenalo také lidstvo, které začalo postupně přecházet od lovu a sběru přírodních plodin k pastevectví a zemědělství.

Na Předním východě šlo o přechod plynulý, ve větší části Evropy můžeme tento proces označit jako skokový, pro který se ujal termín neolitická revoluce. Nejstarším a rozhodujícím centrem neolitizace bylo území tzv. Úrodného půlměsíce, které je možno vymezit hornatým územím Předního východu od Palestiny, Jordánska, Sýrie přes Turecko, Írán až k Perskému zálivu.

Zde si již v období kolem 10 000 let př. n. l. lidé ochočují a šlechtí divoce žijící zvířata – ovce, kozy, skot a prasata, pěstují obiloviny – pšenici jednozrnku a dvouzrnku, ječmen, vzácněji proso, výjimečně oves a žito, dále len, mák, boby a luštěniny. Na Moravu přichází neolitická revoluce se zpožděním cca 4 000 let. S nástupem zemědělství a dobytkářství můžeme tedy počítat okolo 6 000 př. n. l. Změna je spojena s příchodem nového lidu, který přináší nové informace a dovednosti. Ve srovnání s předchozím obdobím (mezolitem) se životní úroveň zvyšuje. Je patrná nejen v úrovni hospodářské, ale také v architektuře sídel, v produkci keramického i kamenného zboží.

Hlavní znaky neolitu se týkají: usedlého způsobu života a stavby pevných domů ze dřeva a hlíny; pěstování kulturních zemědělských plodin a chovu domácích zvířat; výroby keramických nádob; výroby broušených a vrtaných kamenných nástrojů; počátků textilnictví.

První zemědělci obdělávali svá políčka nejprve dřevěnými tyčemi či kopáči. Plocha pro pole se získávala v těsné blízkosti vlastní osady na úrodných sprašových půdách, na slunných polohách nedaleko vodních toků, ale také mýcením porostu. Půda se však časem vyčerpala a musela se hledat nová. Není proto výjimečným jevem stěhování osad, jež se ale po určité době vrátily zpět do výchozího bodu. S koncem neolitu se již setkáváme s hospodařením, při němž byla část půdy ponechána ladem. Na takovéto louce se většinou pásl dobytek (ovce, kozy, tur a prasata), který půdu opět pomohl rekultivovat. Stáda domácích zvířat zabezpečovala přísun masité potravy po celý rok, rozvoj mléčného hospodářství i textilnictví (spřádání ovčí vlny).

Výnosy ze zemědělství a dobytkářství postupně rostly a měly vliv na růst populace, rozvrstvení společnosti, rozvoj směnného obchodu apod. Žně byly časově i fyzicky náročnou prací. Mohly být zvládnuty jedině pomocí celého kolektivu. Obdělávání polí i sklízení obilí mělo tehdy společenský charakter a bylo spojeno s různými rituály. Pšeničné obiloviny se sklízely ručně pomocí žňového nože či srpu a např. srpem se dalo sklidit 20–25 m2 za hodinu. Byl vyroben z dřevěné, kostěné či parohové násady ve tvaru rozevřeného klínu a jeho řezací část byla osázena čepelkami vytvořenými z kamene rohovce či pazourku. Dalo se s ním sklidit obilí zhruba na ½ ha, pak musel být nahrazen jiným.Zrní se po sklizni vyloupalo z klasů, dosušilo a zbavilo plev. Část se zužitkovala rozemletím na speciálních kamenech tzv. zrnotěrkách a upotřebila v podobě kaší, placek a polévek. Druhá část úrody byla uložena do zásobních jam zvaných sýpky, které byly vyhloubeny do země nedaleko domů na sídlišti. Jámy mohly být využívány celoročně, některé však byly utěsněny a obilí zde vydrželo do další setby. Aby nebyla úroda napadena škůdci či hlodavci vymazávaly se stěny jámy hlínou a vypalovaly se. Hlavní potravu představovaly z 90 % obiloviny a luštěniny, maso a mléko tvořilo zbylých 10 %. V dobytkářství převládal skot, prasata, ovce a kozy. Jídelníček byl doplňován lovem divoké zvěře. Sůl se získávala obchodem.

Zemědělství si vynutilo postupný přechod člověka k usedlému způsobu života. Vznikají trvalá sídliště a pevné domy. Vyskytují se osady ohrazené palisádou, popř. se osídlení stěhuje do vyšších poloh, a vznikají tak první pravěká hradiska. V neolitických osadách stály nadzemní domy, dále tu byly hospodářské objekty – obilná sila, sklípky, pece, odpadní jámy, hliníky (hlína z těchto jam byla využita na stavbu domů), dílenské objekty, studny, nádrže na vodu aj.

Neolitický dům měl nosnou dřevěnou konstrukci tvořenou z pěti řad kůlů, na nichž byla ukotvena sedlová střecha. Stěny představovala proutěná konstrukce omazaná hliněnou omítkou. Půdorys domů měl tvar dlouhého obdélníku, později lichoběžníku. Jeho rozměry se pohybují od 20 x 5 m až po délku přes 60 m. Vchod byl z jižní strany. Vnitřek domu se většinou členil na předsíň, případně zadní prostor, který mohl fungovat jako skladiště. Setkáváme se však také s rozdělením na jednotlivé kóje. Ty pak obývala rodina matky, její dcery, popřípadě vnučky se svými muži a dětmi. Domy tohoto typu se udržely po celý starší a střední neolit. S nástupem mladší neolitické populace byl nahrazen širokou škálou domů menších rozměrů.

Spolu s rozvojem materiální kultury se vyvíjel také lidský intelekt a abstraktní myšlení. Neolit označujeme jako epochu animismu (víra v existenci nesmrtelné duše a duchovních bytostí), animatismu (víra v oduševňující moc přírody), démonismu (chápajícího síly působící ve viditelném světě jako zosobněné mocnosti) a prototeismu (matná představa nejvyššího boha).

Neolitický zemědělec identifikoval úrodnou půdu – Zemi s plodnou ženou, matkou a do opozice k ní postavil mužský prvek Nebe. Dominance ženy v neolitu je dána její biologickou funkcí matky. Matriarchát ve smyslu skutečné vlády ženy patrně existoval jen výjimečně, většinou šlo spíše o tzv. matrilokální genealogický systém, v němž se příslušnost dětí určovala po linii matky.

Praktickou kultovní složku nám v neolitu přibližují archeologické nálezy kultovních míst nebo keramické modely kultišť. Kultovní obřady byly spojeny s uctíváním životodárných sil přírody, kopírovaly vegetační cykly a přinášely těmto silám oběti (např. lidská, především ženská plastika). Pro střední Evropu jsou typické rondely, tedy kultovní stavby v podobě kruhových areálů obehnaných jedním nebo několika masivními příkopy v kombinaci s vnitřními dřevěnými palisádami, většinou se čtyřmi vchody, které směřují do světových stran.

Nejstarší keramické nádoby vycházely z kulovitých tvarů – neolitický hrnčíř se nechal zřejmě inspirovat přírodními tvary různých schránek. Hlínu hnětl v ruce a nádoby skládal pomocí válečků na sebe. Menší nádobky byly pak modelovány z jednoho kusu keramické hmoty. Hrnčíř si byl vědom příznivých vlastností tuhy při výpalu (rozvod tepla) a využíval ji při výrobě keramických nádob, které byly vypalovány nejprve na otevřeném ohni, později v hrnčířských pecích. Výzdoba povrchu nádob byla nejprve jednoduchá – žlábkování, zářezy, vrypy, ryté linie, plastické výčnělky; později složitější – vpichy a malování.

Novým prvkem je znalost výroby a opracování kamene pomocí broušení a vrtání. Výsledkem jsou kopytovité klíny, ploché sekerky, ojediněle dvojramenné a diskovité mlaty. Od středního neolitu přibyl sekeromlat s otvorem pro topor. V mladším neolitu dochází ke zdokonalování tvarů dle účelu nástroje. K vrtání sekeromlatů byl užíván tzv. „pravěký vrtací nástroj" ovládaný ručně pomocí dřevěného luku s koženým řemínkem. Jako vrták sloužila dutá bezová větvička či ptačí kost, která se podsypávala jemným pískem. Přetrvává ale i tradiční štípání kamenné industrie a využívá se hlavně pro výrobu škrabadel (např. na zpracování kůže), srpových čepelek, vrtáčků, hrotů aj.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

V souvislosti s opracováváním kamene je potřebné zmínit se o těžebních areálech v Krumlovském lese. Zdejší těžba silicitů je unikátní zejména v tom, že představuje v evropském měřítku nejdelší trvání těžby vůbec, konkrétně od staršího mezolitu až do starší doby železné. Dolovat tu bylo možno díky dostatku velkých kusů surovin, ze kterých se dále vyráběly (štípaly) reprezentativní předměty jako dýky, sekery, srpy, čepele a hroty. Význam těžby nelze ovšem hledat pouze v ekonomické rovině, tzn. obstarávání suroviny pro výrobu nástrojů. Míra lidské práce při namáhavém hloubení těžebních šachet rozhodně neodpovídala množství a uplatnění vytěžené suroviny. Je proto nutno posunout smysl dolování k sociálnímu a rituálnímu významu samotného pracovního procesu. Z krajiny s viditelnými stopami lidské činnosti (sedátka na štípání) se stávala krajina sakrální, umožňující kontakt s podzemní sférou předků. I samotná práce v takové krajině pak dostávala ráz posvátnosti, z níž vyplýval zvláštní status některých předmětů (srpové nože pro sklizeň obilí). Od mezolitu do eneolitu (pozdní doby kamenné) byla většina suroviny z lokality odnášena pro další zpracování a na místě bylo ponecháno jen malé množství odštěpů a zmetků. Koncem eneolitu a zejména v době bronzové se ale situace obrací a hornina (rohovec) je zde rozbíjena, a to po celé generace.

Pro dobu starého a středního neolitu stopy hloubkové těžby chybí. Tato situace se mění v mladším období kultury s moravskou malovanou keramikou, kdy byly v Krumlovském lese objeveny šachty. V jedné z nich se dokonce našly dvě obětované ženy. Na tyto těžní revíry se posléze napojila většina jihomoravských sídlišť. Doložen byl např. export čepelí do okolních sídlišť (Maršovice – Na Kocourkách, Nové Bránice – u Chajdy aj.), odkud byly opět transportovány na vzdálenější sídliště a hradiska. V následujících eneolitických kulturách, které jsou dobou rozkvětu pravěkého dolování silexu po celé Evropě, se krumlovský rohovec sice běžně využívá, ale chybí doklady jeho těžby. Ta se oživuje až na samotném sklonku eneolitu – šachty hloubí lid kultury zvoncovitých pohárů. Další těžební aktivity jsou potom spojeny s následující dobou bronzovou.

Jednotlivé kultury moravského neolitu se mezi sebou odlišují kromě geografického rozšíření především způsobem, jak zdobily svou keramiku. Právě podle ní tyto jednotlivé společenství lidí, které ještě přirozeně neznaly písmo, a nemohly proto po sobě zanechat žádné písemné doklady, dostaly od archeologů své názvy. Jak už bylo naznačeno výše, v časové posloupnosti se v období neolitu na Moravě vyskytovala kultura s lineární keramikou (rytá, plastická, malovaná výzdoba; 5500–4900 př. n. l.), lid s vypíchanou keramikou (vypíchání nádob vícehrotým kolkem před vypálením; přibližně 4900–4600 př. n. l.), a především lid s moravskou malovanou keramikou (s velkou rozmanitostí výzdobných technik a zejména malováním; cca 4700–3900/3700 př. n. l.).

Neolit tedy dělíme na starší (starší stupeň kultury s lineární keramikou), střední (mladší stupeň kultury s lineární keramikou a kultura s vypíchanou keramikou) a mladší (starší stupeň lidu s moravskou malovanou keramikou).

Starší neolit

Za první neolitická společenství ve střední Evropě jsou považovány skupiny s lineární keramikou. Tato kultura vznikla v Přední Asii, odkud postupně pronikala přes Balkán do střední Evropy. Její osídlení na Moravě nebylo souvislé, ale tvořily ji skupinky lidí sídlící na spraši, navátých usazených horninách a v dobře zavlažovaných údolích již kolem roku 5500 př. n. l., a to na Znojemsku, Brněnsku a v Pomoraví. Osídleno bylo také Zlínsko, Přerovsko a Moravská brána. Nicméně až 80 % nositelů kultury s lineární keramikou bylo potomky mezolitického obyvatelstva.

Lid s lineární keramikou žil na Moravě cca 600–700 let. Za tu dobu se jeho kultura vyvíjela v archeologicky postižitelných fázích.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Důležité místo v této souvislosti připadá opět oblasti Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko.Nejstarší fáze této kultury byla totiž objevena např. v Boskovštejně a Pavlicích. Jednalo se o kulturu s vyspělým zemědělstvím a dobytkářstvím, kvalitní keramikou, kamennými nástroji i sakrálními (bohoslužebnými) předměty. Její příslušníci obývali typické velkodomy (v jedné osadě můžeme počítat se třemi až pěti dlouhými domy, což by dopovídalo počtu 60–100 osob), obklopené jámami, z nichž se brala hlína, soustavami hliněných pecí, hospodářskými objekty, studnami i hroby. Osady se cyklicky posouvaly nejen díky vyčerpaným polím, ale také z hygienických důvodů. Doloženy je máme třeba z Blížkovic, Střelic, Hlubokých Mašůvek, Moravského Krumlova, Rybníků, Trstěnic, Tulešic, Dobřínska, Dolních Dubňan, Jamolic, Kubšic či Jezeřan-Maršovic. Některé z osad byly navíc ohrazeny příkopem i palisádami. Výjimečně je doloženo také osídlení jeskyní (např. v Moravském krasu, kde se prokázal též kanibalismus, zřejmě z rituálního či náboženského důvodu.

Dosud málo početné jsou kostrové hřbitovy. Jedno velmi významné kostrové pohřebiště lidu s lineární keramikou se nachází ve Vedrovicích.

Zajímavé jsou hromadné nálezy, tzv. depoty, kamenných broušených nástrojů (kopytovité klíny, sekery) nebo jejich polotovarů určených pro další zpracování. Ke zpracování obilovin sloužila kamenná drtidla, pro obdělání půdy či pro výrobu zase kostěné a parohové předměty (hroty, šídla, lopatičky, palice, mlaty, motyky). Velmi oblíbenou ozdobou byl spondylový šperk, který se zhotovoval ze schránek mlže Spondylus gaedoropus.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Rybníky

Ve zdejší trati Na Dílech byly objeveny tři druhotně narušené hroby kultury s lineární keramikou. V prvním bylo pohřbeno dítě s nádobkou a pozůstatky červeného barviva. Z druhého byla zachráněna necelá lebka dospělého člověka pokrytá rumělkou, nádoba a kopytovitý klín. V posledním ležel zesnulý na levém boku. I on měl lebku pokrytou červeným barvivem a též tady byl kopytovitý klín a nádoba.

Nádoby v hrobech plnily funkci obalů. Ukládaly se do nich potraviny, které měly sloužit nebožtíkovi na jeho posmrtné cestě. S ochrannými pohřebními rituály souvisí pokrývání červeným barvivem (přírodní hlinkou) holých částí těla (obličej, dlaně, chodidla).

Novější archeologický výzkum navíc v obci, v areálu zemědělského družstva, zjistil sídliště této kultury s půdorysy dlouhých domů.

Vedrovice

V letech 1961–1974 zde byla v trati Široká u lesa prozkoumána část osady kultury s lineární keramikou o rozloze 5000 m2. Výzkum zachytil půdorysy deseti kůlových staveb, pozůstatky osmnácti pecí a desítky sídlištních objektů rozličného charakteru. K zajímavým nálezům na tomto sídlišti patří také 12 kostrových lidských pohřbů. Devět z nich patřilo dětem od kojeneckého věku do sedmi let a byly zpravidla uloženy v sídlištních jámách lemujících podélné stěny kůlových staveb.

Světově známé kostrové pohřebiště ve stejnojmenné trati s 96 hroby bylo prozkoumáno v letech 1975–1982 zhruba ve vzdálenosti 100 metrů od osady. Zemřelí spočívali v oválných hrobových jamách ve skrčené poloze většinou na levém boku. Mnozí leželi na kamenných deskách a v celé řadě případů byli vybaveni milodary. V hrobech se objevuje keramika, broušená industrie, zejména kopytovité klíny, dále spondylový šperk nebo drobná štípaná industrie.

V některých mužských hrobech se našly i lichoběžníkové šipky, takže se dá předpokládat, že tam původně nechyběly ani luky a šípy. Ženské a dětské hroby obsahovaly mnohem skromnější výbavu. Ze zajímavostí tohoto pohřebiště lze uvést hrob těhotné ženy, hrob zemřelého s amputovanou rukou nebo s trepanací lebky.

Co je to trepanace? Jedná se doslova o vyvrtání kruhového otvoru do lebky pomocí primitivních chirurgických nástrojů v podobě dutého vrtáku. Zákrok byl pravděpodobně využíván k léčbě bolestí hlavy, zlomenin lebky a některých duševních chorob.

Třetí etapa archeologického výzkumu ve Vedrovicích se konala v trati Za dvorem a zaměřila se na odkryv opevněných objektů zjištěných leteckým průzkumem. Prvním z nich je příkopové ohrazení celé osady patřící kultuře s lineární keramikou, které bylo narušeno mladoneolitickým kruhovým příkopem kultury s moravskou malovanou keramikou se čtyřmi vstupy a s dvojitou vnitřní palisádou. Také při tomto výzkumu bylo v letech 1985–1997 odkryto pět kostrových pohřbů kultury s lineární keramikou.

Kostrový hrob s několika střepy zdobenými spirálou zmíněné kultury byl objeven v Běhařovicích. Z Hlubokých Mašůvek pochází hrob se skrčenou kostrou. Na lebce byl identifikován nezhojený chirurgický zákrok trepanace, kterou nebožtík nepřežil. U kostry ležela nádobka.

Lineární keramika má charakteristické kulovité a polokulovité tvary, užívány byly také láhve, šestiuché putny, misky aj. Typická výzdoba je charakterizována rytými přímými či spirá-lovitými liniemi, v mladší fázi čočkovitými důlky, tzv. notovými značkami, kromě toho se na ní vyskytují lidské a zvířecí motivy. Modelovány byly také figurky se zploštělým temenem a rukama v bok (např. nález z Boskovštejna). Krásným reprezentantem nádob s plastickými lidskými postavami je exemplář z Vedrovic, na jehož vnějším povrchu jsou čtyři lidské postavy držící se za ruce.

Střední neolit

V období středního neolitu (4900–4600 př. n. l.) vystřídala ve střední Evropě kulturu s lineární keramikou kultura s vypíchanou keramikou. Název je odvozen od nádob zdobených vpichy vícehrotým kostěným či dřevěným nástrojem. Na našem území tato kultura trvala 300–350 let.

Keramické nádoby mají hruškovité tvary, někdy se třemi hrotitými (občas i provrtanými) vydutými pupky či uchy. V závěrečné fázi přebírá lid kultury s vypíchanou keramikou tvary nastupující kultury s moravskou malovanou keramikou, která ho nakonec převrství.

Sídlištní podmínky se celkem nelišily od staršího neolitu, také typ velkodomu s pětiřadovou kůlovou konstrukcí přetrval. Změnil však svůj půdorys, a to z pravoúhlého na lichoběžníkový.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

V oblasti Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko lze zaznamenat část půdorysu takového domu ze sídliště v Rybníkách nedaleko Moravského Krumlova. Byly budovány menší otevřené osady, většinou se však setkáváme s osídlením na starších lokalitách kultury s lineární keramikou. Pozdější kruhové příkopové areály (rondely) ukazují, že zákonitý vývoj sídlištní kultury se nevyhnul ani lidu s vypíchanou keramikou. Doklady sídlištních aktivit máme zaznamenány např. z katastru Hlubokých Mašůvek, Boskovštejna (trať Výhon), Grešlového Mýta (návrší nad Mírovcem), Rešic, Kadova, Kubšic, Moravského Krumlova (trať Hříbek), Trstěnic (trať Pečanky), Rybníků, Střelic a Vedrovic.

Naše znalosti o pohřebním ritu kultury s vypíchanou keramikou jsou skromnější. Lid s vypíchanou keramikou své zemřelé pohřbíval kostrově nebo žárově. Kostrové hroby jsou pokračováním starších hrobů lineárních a odpovídají jim stylem, obdobnou úpravou i výbavou. Skrčení koster se projevovalo většinou jen skrčením nohou.

V žárových hrobech se spálených kostí nalézalo málo, zřejmě nebyly příliš pečlivě sbírány. Popel z nebožtíka je buď roztroušen v hrobové jámě, jindy soustředěn na hromádce (případně v jamce) nebo uložen v popelnici (nádobě). K pohřbu jsou přiloženy milodary. Obecně se v hrobovém inventáři objevují nádoby, přesleny, hliněné korále, kamenná broušená industrie (sekerky), brousky, drtidla, zrnotěrky, výjimečně se vyskytnou parohové či kostěné zápony, náhrdelníky z ulit a stopy červeného barviva.

Časté jsou nálezy koster v objektech na sídlištích, přičemž někdy jde i o hromadné pohřby, mnohdy bez dalších nálezů. Obecným jevem je mělké pohřbení mrtvých, což vedlo k častému poškození nebo úplnému zničení hrobů zejména zemědělskou orbou.

Mladší neolit

Lid s moravskou malovanou keramikou žil na Moravě přibližně tisíc let (4700–3900/3700 př. n. l.), přetrval tedy až do následující epochy – eneolitu. Kultura s moravskou malovanou keramikou fungovala na rodových zákonitostech vybudovaných na mateřských principech, řízena byla muži – výrobci, byla společensky jednotná, ale se soukromým vlastnictvím.

Řadíme ji do rozsáhlého lengyelského kulturního komplexu. Vznikla v oblasti jihozápadního Slovenska, části Maďarska a Burgenlandu v Rakousku, odkud pronikala na jihozápadní a jižní Moravu údolím řek Jevišovky, Jihlavy, Svratky a Litavy. Nově příchozí převrstvili starší kulturu s vypíchanou keramikou a postupně osídlili Moravu (až do Slezska), pronikli také do Čech a do Německa. Nejhustší osídlení se však soustředilo na Znojemsku a Brněnsku. S rozšiřováním kultury souvisí vzrůst populace. Sídliště často navazují na starší neolitické osídlení a podléhají členění. Najdeme zde část obytnou, výrobní a společensko-kultovní. V obytné zóně se nalézají půdorysy domů menších rozměrů (předpokládá se rozpad mateřské velkorodiny na tzv. párovou rodinu), ve výrobní se vyskytují pece, obilná sila, hliníky aj., poslední část je reprezentována rondelem. V osadách se již nebudovaly velkodomy pětiřadé kůlové konstrukce, ale stavby menších rozměrů (cca 6 x 4 m) jak na povrchu terénu, tak s podlahou zapuštěnou do země.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Výskyt zahloubených a zastřešených sil na obilí se stopami kůlové konstrukce dokládají např. objekty z Jezeřan-Maršovic. Odhadovaný počet obyvatel v jedné osadě čítá asi 200 lidí. Sídliště jsou doložena z mnoha míst – např. z Blížkovic, Ctidružic, Boskovštejna, Plenkovic, Běhařovic, Němčiček, Mikulovic, Tavíkovic, Moravského Krumlova (z Hříbku, Vrabčího hájku i z bývalé cihelny u nádraží), Trstěnic či Vedrovic.

Kruhové příkopové areály tzv. rondely sloužily jako prostor pro kultovní ceremonie. Dnes převládá názor, že měly funkci také astronomickou a kalendářní, čemuž by odpovídalo rozmístění čtyř vstupů do všech světových stran. Mohly proto sloužit k určování rovnodennosti, pohybů nebeských těles, ročního cyklu. Jejich význam byl však jistě také shromažďovací a kultovní.

Podobně je tomu v celé Evropě. Nárůst objevů rondelů nastal díky letecké archeologii. Rondely vznikly v oblasti středodunajské lengyelské civilizace, nejpravděpodobněji právě v jihomoravském a dolnorakouském prostoru. Prosté jednoduché rondely jižní Moravy mohou být dokonce nejstaršími rondely vůbec! Stavěny byly nejčastěji na nejvyšších polohách mateřského sídliště, na místech s dobrým výhledem do kraje. Jejich vnitřní plocha nebyla obydlena, našly se jen stopy po ohništích, pecích či neur-čitých nadzemních kůlových konstrukcí. První typický rondel v osadě lidu s moravskou malovanou keramikou byl prozkoumán v Těšeticích (okr. Znojmo) v sedmdesátých letech minulého století. Z oblasti Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko následovaly další kupř. v Němčičkách, Vedrovicích, Běhařovicích a Hlubokých Mašůvkách.

Výroba keramiky se stala značně specializovanou činností, hrnčíři při ní používali otočnou desku k dotáčení keramických nádob a pece s teplotami do 800 ºC. Kromě běžných tvarů se objevují mísy na dutých nohách, poklice, poháry, vaničky, modely venuší, domečků, oltářů, zvířátek, kabelek. Kultura se vyznačovala výrazným barevným a ornamentálním zdobením nádob. Odtud tedy pochází název kultury – moravská malovaná keramika. Zpočátku byla používána červeno-žlutá kombinace barev, jež se vyskytuje také v kombinaci s rytou či plastickou výzdobou. V pozdějších fázích se začalo využívat kombinace červené a bílé, doplněné plastickou nebo vhloubenou výzdobou. Nakonec zůstala keramika černá leštěná, nebo červená leštěná, v obou případech bez maleb, pouze s plastickými doplňky.

Rozmach zvláštních keramických tvarů a figurální plastiky souvisí s bohatým duchovním životem lidu s moravskou malovanou keramikou. Odráží se v nich víra v existenci duše (tzv. animismus) a existenci nadpřirozených bytostí – mnohobožství (tzv. polyteismus). Důležitou úlohu sehrálo mateřské božstvo, které bylo ztotožněno se zemí, ornou půdou a úrodou. Zřejmě k magickým obřadům doprovázejícím toto ženské božstvo („velkou matku") byly určeny ženské idoly. I když se velkorodina rozpadla na rodinu párovou, byla dědičnost nadále určena po ženské linii.

Se ženskou figurální plastikou jsme se již setkali v mladším paleolitu i ve starším neolitu. Skutečně masově se ale vyskytuje až nyní. V nálezech se objevují sošky sedící „na trůně" nebo stojící. Naprostá většina figurek je zobrazena bez oděvu. Oproti paleolitickým venuším jsou sošky zdůrazněné ve střední části těla (pánevní oblasti), typické je potlačení obličeje, hrudníku i končetin. Venuše lze rozdělit do několika typů. Nejstarší je střelický typ, který má paže naznačeny pouze vodorovnými tupě zahrocenými pahýly, následuje maloměřický typ, venuše jsou štíhlejší, vyšší, mají dlouhý krk a propracovanější obličej. Jejich hlavním znakem jsou šikmo vzhůru orientované pahýly paží. Mašůvecký typ je reprezentován legendární Hlubokomašůveckou venuší z eneolitického období, starší variantou této venuše je např. soška pocházející z Boskovštejna. Poslední štepánovický typ v podobě maršovické varianty se vyznačuje tzv. soví maskou místo obličeje.

Dochází však k rozvoji i u dalších řemesel, jako je zpracování broušené industrie, textilnictví, stavitelství. Je podporován obchod, vyhledávání a export surovin a dálkové směnné kontakty: lastury (Jadran), obsidián (jihovýchodní Slovensko), sůl.

Velice zajímavým a zároveň plným protikladů byl u lidu s moravskou malovanou keramikou způsob pohřbívání. Neexistence pravidelných pohřebišť na našem území skýtá mnoho otázek nad způsobem nakládání s mrtvými. Zdá se, že tento lid používal takový pohřební ritus, který nezanechal archeologickou stopu.

V oblasti Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko se nalezly lidské pozůstatky jen v několika ojedinělých hrobech (např. Střelice-Bukovina s pohřbem dítěte, Džbánice s pohřbem dospělého jedince či s hromadným pohřbem dvanácti osob). Převládají kostry uložené ve skrčené nebo aspoň v nakrčené poloze. K nerituálně, jen volně na sídlištích pohozeným mrtvým jedincům patří nález kostry dospělého člověka ležícího na břiše s roztaženými nohami ze Střelic-Bukoviny. V této lokalitě byly také pohřbeny samotné lidské lebky, stejně jako v Hlubokých Mašůvkách. Zvláštností je několik jámových žárových hrobů.

Němčičky

Na počátku 90. let minulého století bylo na katastru obce Němčičky zdokumentováno sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou s rondelem. Příkop rondelu (hloubka 290 cm, šíře 450–500 cm) byl na čtyřech místech přerušen vstupy. Archeologové z něj získali keramiku, zvířecí kosti (jelen, prase), kousky mazanice a několik drobných uhlíků. Identifikovány byly dvě palisády.

Běhařovice

Letecký průzkum zde zjistil další sídliště tohoto lidu – opět s kruhovým příkopem. Rondel byl však s největší pravděpodobností nedokončen. Jedinečnost běhařovického objektu spočívá v zahloubení příkopu do skalnatého podloží. Za pozornost stojí, že se nachází pouze jeden a půl kilometru od sídliště s dvojitým rondelem v Křepicích a sedm km od rondelu na jihovýchodním svahu řeky Jevišovky na katastru obce Němčičky.

Džbánice

Na sídlišti lidu kultury s moravskou malovanou keramikou v trati Žleby byla nalezena hrobová jáma s mírně skrčenou kostrou s větší nádobou v klíně. Celý hrob byl archeology vyzvednut a uložen do sbírek Jihomoravského muzea ve Znojmě.

Kousek odtud došlo i k výjimečnému nálezu hromadného hrobu. Hrobová jáma byla asi metr hluboká o průměru cca 150 cm. Zde bylo natěsnáno 12 silně skrčených koster (zřejmě dospělých i dětí), u nichž bylo přiloženo 16 nádob, náhrdelník z lastur a korálků, kostěné hladidlo a dále ještě psí lebka.

Krumlovský les

Zajímavou situaci přinesl nález dvou obětovaných žen a dítěte v šachtě těžebního revíru v Krumlovském lese, kde již od roku 1994 probíhá výzkum pravěkého hornictví – těžby rohovce. První kostra ženy byla nalezena v šachtě v hloubce 6 m, pod ní o metr níže, v bočním výklenku vzniklým těžbou rohovce, spočívala druhá kostra ženy s pozůstatky novorozence na svém trupu.

Vedrovice, Hluboké Mašůvky a Běhařovice

Žárový pohřební ritus kultury s moravskou malovanou keramikou je zachycen sporadicky a jedná se o vzácné nálezy. Dva žárové jámové hroby byly objeveny ve Vedrovicích, a to v lokalitách Široká u lesa a Za dvorem, a rovněž v Hlubokých Mašůvkách, v trati Padělky. Jen kusé informace bohužel popisují žárový hrob se souborem keramiky z Běhařovic „pod kostelem", který byl porušen při stavbě silnice do sousední obce Přeskače.

Dolní Morava

Region Dolní Moravy je na nálezy z období prvních zemědělců velmi chudý, což je vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejúrodnějších oblastí celé České republiky zajímavý paradox. Snad je to tím, že se zde nenacházely půdy na spraších, které byly prvními zemědělci kultury s lineární keramikou i jejich nástupci vyhledávány, a které jsou naopak velmi časté na území regionu Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko. Archeologickými výzkumy byly několikrát odkryty jámy nebo se díky povrchovému sběru podařilo mezi keramickými střepy najít i typickou výzdobu, ale počet lokalit počítáme jen na pár desítek.

Nálezy neolitických kultur známe z katastrů vesnic, případně měst, Dubňany (v tratích Nivky, Kosteliska a Černé pole; všechny tratě nedaleko Kyjovky), Čejč (např. u železniční stanice), Dolní Bojanovice (v místech zaniklé středověké vesnice Vsisko na východním okraji lesa Kapansko), Lužice, Mikulčice (v trati Podbřežníky nedaleko železničního přejezdu), Moravská Nová Ves (na přírodní terase pod železniční tratí), Týnec, Mutěnice (lokality Zbrod a Na Pastvisku), Ratíškovice (třeba Padělky), Lanžhot (mezi Kosticemi a Lanžhotem v trati Podsedky) a Hodonín (v prostoru čerpací stanice).

publicita