Vytisknout

Germáni aneb Doba římská

Okolo přelomu letopočtu dochází ve střední Evropě k výrazným změnám. Do středního Podunají přicházejí nové kmeny, které v historických záznamech najdeme např. pod jmény Markomani a Kvádové. Jsou to germánské kmeny, jež se k nám dostaly ze severu a obsadily území obývané do té doby Kelty. Ti se s největší pravděpodobností odstěhovali, nebo se jejich zbytky s nově příchozími smíchaly. Germáni se na několik století stali významným protivníkem římských legií hlídajících na Dunaji severní hranici Římské říše. Zemím jižně od Dunaje se dostalo označení provincií, severní oblasti jsou známy jako Barbaricum – území barbarů.

Germáni byli bojovníci. Podle písemných zpráv válčili často, rádi a tvrdě. Legie se s nimi dostaly do křížku, už když v nynější Francii bojovali s jejich spojenci Galy patřícími ke Keltům. V pozdějších staletích byly zase naopak celé pomocné jednotky římské armády složeny z příslušníků germánských kmenů. To však předbíháme událostem, Římané se nejprve snažili Germány ovládnout, např. na počátku našeho letopočtu za císaře Augusta. Gemáni proti této snaze vytvořili na území dnešního Německa svaz kmenů vedený Arminiem, kdežto v Čechách v tu samou dobu existovalo tzv. Marobudovo království, se kterým chtěl Arminius spolupracovat. Přesto, že se Marobud snažil zůstat stranou konfliktu, byl pro Římany hrozbou, a tak se rozhodli, že jej zlikvidují. V roce 6 n. l. se proti němu vydaly hned dvě římské armády, ale než mohlo dojít k válce, byly odvolány řešit vážnější problémy uvnitř říše, a s Marobudem byl uzavřen mír. Zato Arminius Římany o tři ro-ky později porazil v bitvě v Teutoburském lese. Římské snahy o ovládnutí obrovského území mezi Rýnem a Labem tak skončily a hranice se až do 4. století ustálila na Rýnu a Dunaji. Podél řek byly stavěny tábory legií – castra, i menší tábory, které měly jediný úkol – chránit klid a mír uvnitř říše, nepřetržitou službou na hranici – limitu. Jen pro zajímavost: Arminius po svém úspěchu zaútočil na Marobuda, který byl později svržen Katvaldou a život dožil u Římanů, kde byl v dětství vychováván. Až do poloviny druhého století byli Germáni na našem území relativně klidní. Byl jim totiž dosazen za krále jistý Vannius a jeho přičiněním se v podstatě stali vazaly Říma.

Od roku 165 do roku 180 probíhaly mezi Germány a Římany znovu boje, jež jsou známy jako Markomanské války. Pro nás jsou důležité zejména z toho hlediska, že se odehrávaly v oblasti Dolního Rakouska, Moravy a jihozápadního Slovenska a že po nich u nás zůstaly archeologické i písemné památky, které dokazují nejenom vojenské výpravy římských legií daleko na sever Moravy, ale i trvalou přítomnost vojsk této říše na našem území. V průběhu války dokonce římský císař a filosof Markus Aurelius psal své poznámky v Barbaricu, někde u řeky Hron. Markomanské války je možné rozdělit na tři fáze. V první, od roku 165 do 172, zahájili Germáni útoky na římské provincie Raetii a Noricum (v dnešním Rakousku), Panonii (v Maďarsku) a Dacii (v Rumunsku). V letech 169 a 170 se jim dokonce podařilo dostat až do severní Itálie, což už bylo pro Římany vážné. Byly organizovány nové legie z obyvatel Říma a dokonce i otroků a gladiátorů, což bylo poprvé od tzv. Druhé punské války v letech 218 až 201 před naším letopočtem, kdy bojovali proti vojevůdci Hannibalovi. Ve druhé fázi, od roku 171 do roku 174, impérium vrátilo úder. Římané překročili Dunaj, porazili Markomany (sídlící na Moravě) a chystali se na Jazygy (v Potisí). U Mušova, dnes katastr Pasohlávek na Mikulovsku, vznikla římská opevněná vojenská základna, ovšem s veškerým komfortem a zázemím pro vojáky. Mezitím se Kvádové (na Slovensku) vzbouřili a přidali se k Jazygům. Římané sice oba kmeny porazili, ale stejně jako před takřka dvěma staletími, i nyní došlo ke vzpouře v říši a císař Markus Aurelius musel svá vojska použít při jejím potlačení. Poslední fáze, 175–180, je spojena s největšími vojenskými akcemi na našem území. Římské jednotky pronikly hluboko na Moravu a na Slovensko. Ze zimy roku 179 pochází nápis na skále v Trenčíně, kde se píše, že zde přezimovalo 850 římských vojáků. Zdá se, že obě tyto země byly do značné míry obsazeny a nic nebránilo tomu prohlásit je za další provincii. Do plánů zasáhla v březnu roku 180 smrt Marka Aurelia. Jeho syn a následník Commodus v bojích nepokračoval, uzavřel mír a Morava a Slovensko patřily opět a jen germánským obyvatelům.

Osady Germánů se nacházejí nejčastěji na březích vodních toků a jejich rozsah činí od jednoho do tří hektarů. Zajímavé je, že nejsou opevněné, a to ani ty datované do období výše zmíněných Markomanských válek. Ofenzivní Germáni se nechránili palisádami nebo příkopy, ctili totiž pověstnou strategii, že nejlepší obranou je útok.

Z Moravy jsou nám dnes známy více než tři stovky osad a podle hustoty osídlení se centrum „moravských" Germánů hledá někde v Dyjsko-svrateckém a Dolnomoravském úvalu.

Typickým obytným stavením na zdejších germánských sídlištích byly zahloubené domy – zemnice, obdélníkovitého půdorysu. V severních oblastech Evropy však Germáni stavěli dlouhé nadzemní domy, které byly rozděleny na obytnou část a chlévy. Obytná plocha běžné germánské zemnice tvořila okolo patnácti metrů čtverečních. Konstrukce těchto domů je velmi pravidelná. Základem byla šestice sloupů – dva hlavní stály na kratších stranách v podélné ose objektu a po dvou párech sloupů bylo na delších stranách zemnice. Dvojice sloupů v kratších stěnách nesla vaznici (podélný trám) střechy, mezi sloupy jižní stěny se nacházel vstup s výklenkem. Stěny domů byly mezi sloupy vyplétány proutím a omítnuty hliněným výmazem. Dále na sídlištích nacházíme jednoduché jámy určené ke skladování potravin, těžbě hlíny a nakonec i k odhazování odpadu. Nalézané stopy po nadzemních konstrukcích pak s největší pravděpodobností představují pozůstatky nadzemních sýpek, kam se k uskladněnému obilí muselo vylézt po žebříku.

Vybavení obyčejné germánské domácnosti bylo zcela standardní. Keramické nádoby, železné věci denní potřeby, železné nástroje, železné zbraně a dřevěné nádoby a předměty – v českých zemích bohužel nedochované. Bohatá civilizace římského impéria však zásobovala Germány i svým zbožím, respektive se dá zjednodušeně říci, že v době míru Germáni obchodovali, kdežto v době války toto zboží loupili. Různé cedníky, pánve, kovové nádoby a stojany, skleněné předměty a další ryze římské předměty ale nenacházíme na sídlištích, nýbrž v hrobech, a to především té bohatší vrstvy Germánů. Z Moravy, od Pasohlávek, pochází jeden z nejznámějších hrobů, tzv. knížecí hrobka z Mušova, kde byly zmíněné věci součástí posmrtné výbavy společensky zřejmě velmi důležité osoby. Z „obyčejných" římských předmětů je při archeologických výzkumech nejčastěji nalézána kvalitní římská, zvaná též provinciální (byla totiž vyrobena v provinciích jižně od Dunaje), keramika. Zlomky třecích misek (na lektvary a masti), ale i na hrnčířském kruhu vyrobené nejrůznější nádoby byly žádaným artiklem germánských domácností. Nejzajímavější jsou nálezy zlomků nádherně červené keramiky s bohatou plastickou výzdobou, tzv. terra sigillata, která byla zhotovována ve specializovaných dílnách v Římské říši. Vyráběli ji z velmi jemné a kvalitní hlíny vtlačením do formy, čímž se na vnější straně objevují krásné pravidelné vzory geometrické i s figurální tematikou. Na naše území se dostaly nádoby pouze ze čtyř dílen a jen několika základních tvarů. Zdá se tedy, že pro export do Barbarica byly určeny pouze některé vzorky. Vypadá to, že obchodní manýry využívající rozdělení světa započaly již velmi brzo.

Germáni své mrtvé pohřbívali většinou žárovým způsobem, tzn. zpopelněním. Popel byl vložen do keramické nádoby, již nazýváme popelnice, společně s dalšími milodary, které jsou rovněž poškozeny žárem. Někdy jsou hroby pouze jámové – pak je možné, že pohřební hranice stála přímo nad jámou, do níž se později popel smetl. V ojedinělých případech ovšem nacházíme i kostrové hroby. Podle jejich výbavy se s největší pravděpodobností jednalo o pohřbené cizince nebo osoby velmi významné.

Předměty, které nalézáme v hrobových jamách nebo v urnách (popelnicích,), tvoří hlavně věci denní potřeby a funkční ozdoby šatů, zejména spony, které jsou důležité pro určení doby, kdy byla výbava do hrobů uložena. Velmi často jsou v nich též zbraně. Deformovány byly nejen žárem, nýbrž i záměrně, což ukazuje na snahu „umrtvit" zbraň, aby stejně jako nebožtík přešla na onen svět a mrtvý ji tam mohl nadále používat. Stejně jako zbraně jsou znehodnoceny rovněž bronzové nádoby. A na cestu do záhrobí dostal mrtvý i potraviny.

Na pohřebištích bývá několik desítek hrobů, velmi velké nekropole o několika stovkách hrobů nejsou v našem prostředí časté. Je to dá-no jednak způsobem pohřbívání a možnostmi zachování jámových i popelnicových hrobů. Revizní výzkum jednoho z částečně prozkoumaných pohřebišť na Brněnsku ukázal, že orba moderních traktorů zasahuje již do takových hloubek, jež hroby, které jsou umístěny jen těsně pod povrchem země, beznadějně zničí.

S výzkumem doby římské souvisí též sledování mincovních nálezů, které jsou velmi časté na germánských sídlištích. V posledních letech, která přinesla zvýšené používání detektorů kovů, se ukazuje, že mince byly u Germánů velmi oblíbené. Dostávaly se k nim loupežemi, výpalným nebo je Germáni získávali jako žold, když sloužili v pomocných vojenských jednotkách římské armády. Je zajímavé, že se ani přes obrovský oběh mincí v jejich společnosti nerozhodli k ražbě vlastních, tak jako tomu bylo například u Keltů.

Kromě válčení a obchodování se Germáni věnovali rolnictví, chovu dobytka, hutnictví, kovářství a bednářství. Později ovládali dokonce techniku svářkového damasku, při níž kroucením a svařováním řady železných lamel k sobě vzniká kvalitní ocel určená především k výrobě zbraní. Germánská keramika byla ovšem vyráběna jen v ruce, teprve na samém konci doby římské se začínají objevovat nádoby zhotovované na kruhu.

Dolní Morava

Úrodné území dolního Pomoraví bylo germánským obyvatelstvem osídleno velmi hustě. Svědčí o tom celá řada sídlišť, z nichž však systematicky nebylo zkoumáno ani jediné. Naše informace tak pocházejí ze záchranných výzkumů, povrchových sběrů a leteckého fotografování krajiny, při kterém lze často spatřit různé nerovnosti terénu a porostu, v nichž zkušené oko archeologa dokáže rozpoznat zbytky osídlení. Výzkumy v prostoru římské vojenské stanice u bývalého Mušova na Mikulovsku a záchranné výzkumy při výstavbě novomlýnských nádrží od 70. do 90. let 20. století způsobily, že zbylé území včetně dolního Pomoraví stálo bohužel mimo hlavní zájem badatelů. Ani stavební rozvoj v 90. letech minulého a na počátku tohoto století, díky němuž se občas některé archeologické památky naleznou, nerozšířil významně naše vědomosti o Dolní Moravě.

Jak již bylo několikrát zmíněno, nejvíce zpráv o germánských sídlištích máme z povrchových sběrů na polích a z leteckého snímkování. Známe velmi dobře velikost sídlišť, nálezy, které jsou vyorávány na povrch, díky fotografování z letadel známe i půdorysy domů, a tak můžeme stanovit jejich tvar, velikost a vnitřní konstrukci. Ojedinělé objevy germánských zemnic byly učiněny při záchranných výzkumech při stavbách pískoven, potrubí atd.

Hrušky

V roce 1989 zahájilo JZD Moravská Nová Ves těžbu písku v trati Hrubé díly. Při té příležitosti byly porušeny pravěké hroby. Událost byla naštěstí ohlášena na pracoviště archeologického ústavu v Mikulčicích a v následujících letech došlo k prozkoumání nepravidelné plochy, na které byly kromě nálezů ze starší doby bronzové objeveny i hroby a objekty z doby římské. Byly nalezeny čtyři zemnice a zbytky tří žárových hrobů. Všechny objekty i hroby patří do období konce 2. století našeho letopočtu, tedy do doby Markomanských válek. V hrobech se nedochovalo příliš mnoho předmětů (destičková emailová spona, spona s válcovitou hlavicí), některé nálezy se vůbec nepodařilo přiřadit k určitému hrobu (dva železné klíče a zlomek nože). V jednom hrobě dokonce zůstal spodek popelnice. Ze sídlištních objektů byly v lokalitě prozkoumány čtyři chaty a tři jámy. Chaty o rozměrech zhruba 4 až 5 x 3 až 4 metry byly jen mírně zahloubené, zcela běžné konstrukce a tři z nich měly vstupní výklenek na jihu. Z výplně chat i jam byly vyzvednuty zlomky keramických nádob germánské a římské výroby, bronzová jehla, stříbrný drátek, kostěné jehlice a šídla, železný klíč, železné hřeby, železný nůž, zlomky kostěných předmětů, hliněný přeslen, závaží, kamenný brousek, pazourkový úštěp, mazanice a zvířecí kosti.

Mikulčice

Na pravém břehu Kyjovky, v trati Padělíky, byly při výkopu pro potrubí prozkoumány germánské chaty. Čtyři z nich patří do starší doby římské a tři do mladší až pozdní doby římské. Pouze v jedné chatě byly nalezeny sloupové jámy dokládající konstrukci střechy. Z obsahu starších chat pochází germánská i římská keramika, římská bronzová postříbřená lžička, skleněné korálky, zbytek železného předmětu v parohové střence, opracovaná část parohu, mazanice a zvířecí kosti. Mladší chaty archeologům vydaly železnou sponu, germánskou keramiku – hrubou tvarovanou v ruce i lepší točenou na kruhu, římskou keramiku (např. zlomky glazovaných třecích misek), železné šídlo, bronzovou jehlu, kostěný hřeben, kamenný brousek, hliněné pře-sleny, mazanici a zvířecí kosti (tur domácí, prase domácí, ovce či koza, kůň, pes a kur domácí).

Řada germánských a římských nálezů pochází také z výzkumů na velkomoravském hradišti Valy u Mikulčic, zřejmě ze sídliště, které stálo na místě pozdější akropole. Jedná se o germánskou i římskou keramiku, římské mince, spony, nákončí řemene, bronzový klíč, lékařský nástroj apod. Našel se také velký počet zlomků římských cihel označených někdy kolkem čtrnácté legie.

Moravská Nová Ves

Na hraně terasy, v trati Padělky od vody, se při melioraci přišlo na pozůstatky několika germánských chat z doby římské a jedna z nich – z druhého století – byla i prozkoumána. Obdélníková zahloubená chata se šestiúhelníkově rozmístěnými sloupy obsahovala kromě zlomků germánské a římské keramiky i střep skleněné nádoby, bronzovou tyčinku, železný hřeb, kostěné šídlo, kamenné brousky, hliněné závaží a přeslen, mazanici a zvířecí kosti.

Ladná

V trati Na Kerchových, byl v roce 1927 nalezen kostrový hrob z doby římské. V jámě měl údajně ležet dvoumetrový muž, kolem kterého se nacházely čtyři keramické nádoby, a především měl u sebe bronzovou pánev pocházející z římských dílen. Podle nálezů pochází hrob z druhé poloviny 1. století našeho letopočtu.

Ve stejné trati (jižně od obce na pravém břehu Žižkovského potoka) se nalezly i pozůstatky germánských chat.

V prostoru Dolní Moravy a blízkém okolí spadá do římské doby ještě nález zbytků germánské chaty z přelomu 4. a 5. století na mírné vyvýšenině v trati Podsedky na katastru Lanžhota. Germánské nálezy dále pocházejí z katastru obce Čejč, prozkoumány byly též při výkopu plynovodu v trati Kapánsko (západně od železniční trati Hodonín – Zaječí). Nedaleko odtud, na Servítském poli, na rozhraní katastru Mutěnic a Čejče, se v objektech kromě keramiky nalezla i struska, která dokládá zpracování železa. Velká osada, kde se zpracovávala železná ruda již od doby laténské, se nacházela v trati Rudník mezi Ratíškovicemi a Vacenovicemi. V Karlíně, v trati Přední louky, je zase zřejmě sídliště. Několik sídlišť se nacházelo i na levém břehu Kyjovky na katastru Dubňan.

Hodonín

V sousedství MAS Dolní Morava, v Hodoníně, v prostoru hliníku zdejší cihelny, bylo v 60. letech 20. století rozkopáno pět germánských žárových hrobů v popelnicích. Až na jednu nádobu vyrobenou na hrnčířském kruhu byly ostatní dělány v ruce. Neporušené byly dva hroby, z ostatních se dochovaly pouze zbytky popelnic. Výbava hrobů byla chudá: z neporušených pochází po jednom skleněném korálku, z porušených potom dvě bronzové spony, podle jejich určení patří hroby do období od druhé poloviny 3. století do počátku 4. století n. l.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Z tohoto regionu nemáme mnoho nálezů patřících do doby římské. Avšak vzhledem k tomu, že zde byly nalezeny, byť jen ojedinělé, stopy po germánském obyvatelstvu, bylo jím toto území určitě obýváno. Proč neznáme více nálezů, může být dáno jednak tím, že se zde na dobu římskou dosud neobrátila pozornost badatelů, jednak tím, že se třeba památky na Germány nacházejí pod zástavbou, a jsou tak nedostupné.

Rybníky

V trati Topanovský kopec byl ve 20. letech 20. století objeven germánský žárový hrob. Bohužel do dnešní doby nebyl nález zpracován ani publikován, a proto nevíme, do kterého století jej zařadit. Z katastru obce pocházejí i další nálezy z povrchových sběrů, a to z tratí U hřbitova a Špitálky (konkrétně u Petrovické křižovatky) východně a jihovýchodně od vesnice. Ze Špitálek je kromě keramiky známo i sklo a spona datovaná do období Markomanských válek.

Blížkovice

Na pozemku A. Dvořáka byl v roce 1899 nalezen žárový hrob germánského bojovníka. V hrobě byl deformovaný římský meč, který je archeology označován jako typ Pompeje, železná poklice štítu a sekera. Poklice byla původně připevněna uprostřed dřevěného štítu, nad otvorem s držadlem, a chránila tak bojovníkovi ruku, kterou štít držel. Podle nálezů lze soudit, že se bojovník zřejmě účastnil Markomanských válek.

Z Rešic, z povrchových sběrů v trati Pod vilou (mezi silnicí vedoucí k zemědělskému družstvu, Rešickým potokem a Olešnou), pocházejí nálezy germánské keramiky.

Náhodný objev keramiky byl pak učiněn i v Moravském Krumlově v trati Horní Novosady (pole západně od města).

A k ojedinělému nálezu keramiky došlo rovněž na Hradisku v Křepicích.

publicita