Vytisknout

Doba halštatská

Starší doba železná (800–480 př. n. l.) zahajuje období, v němž je hlavní surovinou železo, a to až do 20. století, kdy železo v používání předstihla umělá hmota. Na naše území se první železné výrobky dostávají již od konce 9. století př. n. l., o místní metalurgii, případně o těžbě zdejších povrchových zdrojů železných rud lze uvažovat od 8. století. Železné výrobky ale ještě nedosahují dobré kvality. S železářskou struskou se můžeme setkat na mnohých sídlištích.

Starší doba železná je nazývána dobou halštatskou podle pohřebiště u městečka Hallstatt v oblasti Solné komory v Horním Rakousku. Již od 16. století n. l. zde byly zaznamenány ojedinělé pravěké nálezy v solných dolech. Avšak teprve od 20. let 19. století zachraňují místní důlní mistři unikátní, solí konzervované organické materiály: dřevěné lopaty, palice, louče, zbytky textilií (včetně vzácného brokátu a hedvábí) a také kůže, např. kožené vaky na sůl. Později se začaly provádět též archeologické výzkumy v předpolí solných dolů, kde bylo objeveno výjimečně bohaté pohřebiště s množstvím unikátních kovových předmětů či prvními skleněnými nádobami ve střední Evropě, ale zejména s četnými doklady obchodních kontaktů s oblastmi u Středozemního moře, konkrétně s etruským a řeckým světem. Dnes je i na základě sídlištních nálezů zřejmé, že se jednalo o výjimečné sídlo, obchodní metropoli, odkud místní knížata ovládala středoevropský obchod se solí.

Podobných knížecích sídel bylo ale ve střední Evropě více, některá dokonce budovaná podle středomořských vzorů, a i ona získávala prestižní středomořské zboží výměnou za suroviny (sůl, cín, zlato, jantar). Můžeme jmenovat německý Heuneburg, francouzské Mont-Lassois, maďarskou Šoproň nebo slovinskou lokalitu Stična. Propojení těchto center přispělo ke kulturnímu sjednocení Evropy severně od Alp.

Tyto centrální lokality na našem území neznáme, jsou poznána především rovinná sí-dliště (Čejč, Lanžhot, Mikulčice, Vémyslice). Některá z nich byla ohrazena, hovoříme o nich jako o dvorcích, jeden byl prozkoumán (Kuřim u Brna). Rovinná sídliště jistě nebyla zcela bezvýznamná, na Moravě je na mnoha z nich dobře doloženo zpracovávání jantaru, který jistě nesloužil jen potřebám místních elit, ale také k dalšímu obchodu. Zejména v závěru doby halštatské dochází i u nás k budování malých opevněných poloh na výšinách. Jsou známa z Čejče (lokalita Špidlák), Křepic nebo Moravského Krumlova (Mokrý žleb).

V jiných ohledech ale výkvět halštatské společnosti středoevropské zvyklosti napodoboval, a to zejména budováním bohatých mohyl s vnitřními srubovými konstrukcemi, ale i kamennými komorami, jako je ta z Morašic. Jelikož se součástí společenského statusu stává jízda na koni, jsou často v hrobové výbavě významných osob i části koňských postrojů, západně od území Moravy je dokonce možné se setkat s pohřby na vozech. Mezi předměty uloženými v hrobech mužů mají důležitý podíl také zbraně (meče); ženy byly pohřbívány s honosnými pásy z kroužků a sponami, v nejbohatších hrobech bývá i vzácné zboží z dovozu. Na jižní Moravě, kde pro období halštatu hovoříme o kultuře horákovské – podle jedné z významných velmožských mohyl z Horákova u Brna – je charakteristickým způsobem pohřbu nejvýznamnějších jedinců pohřeb kostrový, ostatní lidé jsou pohřbíváni nejčastěji žárově, tedy žehem, ale i v tomto případě se objevují rovněž prosté kostrové hroby (Vedrovice). Na pohřebištích samozřejmě převažují jednoduché urnové hroby s keramickou výbavou bez dalších větších milodarů, jako tomu bylo v předešlém období popelnicových polí. Bohaté hrobové celky na pohřebištích, nebo osamělé mohyly knížat se objevují jen výjimečně. Příslušníci nejvyšší společenské vrstvy byli často pochováni ještě s další osobou či osobami, které zřejmě následovaly svého knížete či manžela na jeho cestě do záhrobí. Tyto druhé pohřby pak zpravidla bývají žárové.

Život společenských elit doby halštatské je zdokumentován také na výjevech s postavami lidí a zvířat, jež zdobily kovové tepané nádoby, tzv. situly, vyráběné v italském Popádí, Benátsku a ve Slovinsku. Zobrazeny jsou na nich slavnosti, hostiny, boxerský zápas, závody vozatajů, obětní průvody a scény, ale také vojsko. V Podunají se objevují též stylizované postavy na keramice, např. přadleny a tkadleny.

Jak pohřebiště, tak vyobrazení ukazují na zvyšující se rozdíly ve společnosti. Předpokládá se, a to i na základě analýzy nejstarších písemných pramenů, mezi něž náleží Ilias a Odyssea, že vládnoucí skupinu představoval kníže a jeho družina a že tato družina již nebyla tvořena na rodinném principu, ale na základě obnovované úmluvy mezi knížetem a jeho družiníky.

Doba halštatská je v českých zemích považována za poslední období pravěku, protože je závěrem epochy, k níž ještě nedokážeme přiřadit žádné historické písemné zprávy. Pro středomořskou oblast to již ale neplatí. Z písemných pramenů dobře víme o městských státech Řeků a Féničanů existujících mj. na Peloponéském poloostrově, v Malé Asii, na Blízkém východě či v severní Africe, o Etruscích v severní Itálii nebo Thrácích a Illyrech na Balkánském poloostrově. Pozdější texty hovoří rovněž o Keltech, jejichž původ je hledán právě ve významných středoevropských centrech halštatského světa.

K významným kmenům patřili též Skýtové přicházející v 7. století do karpatské kotliny, tzn. zhruba území současného Maďarska, Rumunska a Slovenska, ze stepí na jihu dnešní Ukrajiny. Archeologové v této souvislosti hovoří o tzv. vekerzugské kultuře projevující se zejména množstvím jezdeckých předmětů a potřeb, které poukazují na vysokou schopnost skýtských skupin rychle se přemísťovat, a přítomností trojhranných šipek lukostřelce. Jejich postupný posun směrem k severu a západu vede v pozdní době halštatské ke kolapsu původní struktury osídlení. Na území Moravy se tento tlak projevuje jen okrajově, přesto je možné jihovýchod Moravy označit od 7. století př. n. l. za spoře obydlený prostor. Obyvatelstvo se stahuje spíše do vrchovin, kde jsou často osídlovány a opevňovány výšinné polohy (Moravský Krumlov – Mokrý žleb, Leskoun u Olbramovic).

V této době je významným nadregionálním centrem kultu jeskyně Býčí skála v Moravském krasu, která je proslavená objevem bronzového býčka a dalších vzácných předmětů, jež jsou doplňkovým inventářem k uložení více než 40 lidských koster či jejich částí. Tato ojedinělá lokalita byla prozkoumána již na konci 19. století, kdy archeologické metody průzkumu nebyly ještě na dostatečné výši, a též proto je výklad toho, co se zde vlastně událo, nejasný.

V době halštatské také dochází k oživení hloubkové těžby rohovců v Krumlovském lese. Těžba má opět jen minimální odraz v hmotné kultuře sídlišť a výjimečně se štípaná industrie nachází i v hrobech. Snad pomocí této ritualizované činnosti lidé hledali symbolickou ochranu v podzemním světě předků. Proto mohly být i samotné šachty zakládány záměrně do nejvíce prokopaných zón, kde již nebylo možné narazit na novou rohovcovou sloj.

Drobná rituální místa se mohla vyskytovat rovněž na sídlištích a pohřebištích, máme totiž doloženy kruhové kůlové areály s centrálním kůlem uprostřed.

Závěr halštatského období je zajímavý také prvním dokladem nové technologie, konkrétně výroby keramiky na kruhu, která se poprvé ve střední Evropě objevuje jak z východu z vekerzugské kultury, tak ze Západu.

Dolní Morava

Čejč

V jihozápadní části vrchu Špidlák, na protáhlé ostrožně se strmými svahy vypínající se nad dnes již zaniklé Čejčské jezero bylo v těsné blízkosti osídlení ze starší doby bronzové leteckým průzkumem zjištěno druhé opevnění. Dva pásy příkopů přepažují šíji ostrožny a vymezují plochu o rozměrech asi jednoho hektaru. Valy již sice nejsou z důvodu zemědělského využití lokality zachovány, ale povrchovým sběrem zde byla získána alespoň keramika osadníků horákovské kultury patřící do starší doby železné. Takto malé opevněné polohy jsou pro dobu halštatskou typické.

Lanžhot

Stavba tranzitního plynovodu protnula v lokalitě Podsedky osadu z období horákovské kultury. Prozkoumáno bylo sedm zemnic se vstupy směřujícími k jihu; jde o částečně zahloubené domy v nadzemní části se srubovou konstrukcí, které jsou charakteristickým obydlím pro toto období pravěku.

Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko

Křepice

Poloha Hradisko se nachází na rozhraní katastrů obcí Křepice, Višňové a Mikulovice. Dobře chráněná poloha na výrazné ostrožně obtékané dvěma vodními toky je v místě přístupové šíje oddělena od okolního terénu mírnou sníženinou. Nepravidelně tvarovaný areál obklopují ze všech stran prudké, takřka 60 metrů vysoké svahy, které se především na západě a jihu mění až ve skalnaté srázy. Na severovýchodě je terén mírnější a přechází v přístupovou šíji, přepaženou trojitým opevněním dosahujícím v místě, kde byl val umístěn na umělé terase, výšky pět metrů. Centrální areál je značně členitý, o rozloze kolem šesti hektarů, ale lze jej rámcově rozdělit na akropoli a opevněné předhradí. Z hradiska jsou vedle nálezů z eneolitu a doby bronzové zjištěny i objevy z halštatské horákovské kultury či doby laténské, ale opevnění nebylo dosud přesněji datováno.

Morašice

Na táhlém návrší s výhledem do nížiny, jihovýchodně od obce, byla v roce 1955 prozkoumána rozměrná mohyla horákovské kultury, jež dosahovala výšky téměř dvou metrů. Původní výška mohyly byla však minimálně dvojnásobná a její průměr zřejmě dosahoval 26 metrů. Mohylu ohraničoval hrotitý příkop. Uprostřed ní stála dřevěná srubová komora, kolem které byla jáma zaplněná nepravidelně uloženými kameny, jež v místech komoře nejbližších tvořily zídku. Z východní stěny vystupoval asi jeden a půl metru dlouhý pruh kamenného dláždění, který tvořil kamennou, nebo dřevo-kamennou krytou chodbu, tzv. dromos, směřující šikmo k povr-chu mohyly. Touto chodbou se zřejmě dalo sestoupit od paty mohyly až na dřevěný strop srubové komory. Bohužel již dříve byly z místa výzkumu odvezeny „dvě fůry kamenů" včetně velkých kamenných ploten, takže přesnou podobu chodby není možno rekonstruovat.

Morašická mohyla je jediná takto složitě vystavěná mohyla na území Moravy, a pokud jde přímo o horákovskou kulturu, tak jediná vůbec. Její konstrukce jednoznačně ukazuje na souvislost s hrobovou architekturou na jihovýchodních svazích Alp, jež byla zase výrazně ovlivněna kulturou Etrusků. Při výzkumu byly v hrobové komoře objeveny pozůstatky dvou osob. První mrtvý byl netypicky spálen na místě pohřbu a byly též objeveny zbytky žároviště, což také odpovídá zvyklostem z alpského jihovýchodu, pozůstatky druhé osoby byly kos-trové. Bohatý hrob byl sice již v pravěku vykraden, ale i zbývající předměty, jež archeologové nalezli, ukazují na důležitost zesnulého – zachovaly se ozdobná kování z postrojů, jež tvořila součást koňských postrojů, zlomky tepaných plechů pocházejících snad z nádob, drobné kovové nášivky na oděv, jantar a honosná malovaná keramika. Druhým pohřbeným byla patrně – podle nalezeného přeslenu – žena, možná manželka, která svého knížete následovala do hrobu.

Výstavba mohyly a uložení nebožtíků jsou datovány před rok 600 př. n. l.

Krumlovský les

Hradisko v lokalitě Mokrý žleb na katastru Moravského Krumlova se nachází jeden a půl kilometru severozápadně od obce Vedrovice. Poloha na oválné plošině dříve obtékané drobnými vodotečemi je s okolním terénem na severoseverozápadě spojena úzkou, asi 10 metrů širokou šíjí s mírným stupněm, která je přerušena dvěma liniemi opevnění. Vnější oválné obvodové opevnění v podobě příkopu ohrazuje plochu o délce 300 metrů. Vnitřní opevnění akropole o délce 90 metrů představuje výrazný příkop na terase svahu. Z výsledků archeologických sond bylo zjištěno, že na jihozápadní straně má tento příkop mísovitý profil o šířce šest metrů a hloubce jeden a půl metru a že opevnění využívá přirozeného převýšení terénu k hraně akropole, které dosahuje téměř čtyř metrů a bylo zdůrazněno lehkou dřevěnou konstrukcí, snad palisádou, doloženou množstvím uhlíků. V severovýchodní části akropole bylo převýšení menší, a proto zde dávní obyvatelé zbudovali valový násep, také zřejmě s palisádou, který se v sondě projevil kamennou destrukcí. Výzkumem bylo doloženo osídlení z pozdní doby halštatské.

Z téhož období je zřejmě také nedaleké malé hradiště v Budkovicích na západním okraji Krumlovského lesa. Obě dvě hradiska jsou součástí zdejších těžebních revírů, kde ve starší době železné došlo k unikátnímu oživení hloubkové těžby rohovců. Šachty zkoumané ve IV. revíru dosahují hloubky až osmi metrů při průměru okolo 80 cm. Nezůstávaly dlouho otevřeny a na jejich dně se často nacházejí depoty štípané industrie. Jak už bylo řečeno výše, simulací těžby jakožto dávné ritualizované činnosti patrně lidé hledali symbolickou ochranu v podzemním světě předků. A zakládání šachet právě do nejvíce prokopaných zón bylo z tohoto hlediska spíše účelem než nedopatřením.

Nad těžebním polem se na temeni hřbe-tu rozkládá i otevřené pozdněhalštatské sídliště s mimořádně hojným výskytem štípané industrie a přeslenů, dokládajících textilní výrobu. Součástí krajiny byly v této době i mohyly, jejichž pozůstatky dříve stály u hájovny Stavení a v polesí Vérovec, ale dnes už je nelze ani rozpoznat.

publicita